Už jsou to téměř tři týdny, co jsem dorazil do USA. Bohužel času na psaní zatím moc nebylo, takže jen krátce shrnu, co se všechno za tu dobu stalo.
Cesta do NYC byla zlý sen. Už ve Vídni nám došly sms, že náš navazující spoj v Londýně byl zrušený. Na Heathrow jsme si potom vystáli radu, abysme byli odbytí 10 librami na jídlo s tím, že další spoj letí za 6 hodin, tedy v 19:40. Nakonec i tento spoj měl problémy a nakonec jsme vyletěli kolem desáté londýnského času. Na Manhattan, kde jsme měli rezervovaný hostel, jsme dorazili ve tři ráno amerického času. Bylo to asi mé nejdražší ubytování, protože jsme hostel opouštěli už za 5 hodin a platili jsme 38 dolarů. Dopoledne v NYC jsme věnovali nakupování. První zastávkou byla ovšem Washington Mutual, kde jsem loni zanechal dluh 180 dolarů kvůli zpožděným platbám kartou. Jak jsem se dozvěděl od mého nadřízeného v kempu, už se o mě zajímala i firma na vymáhání dluhů. Po zaplacení dluhu v bance a znovuotevření účtu, jsme vyrazili do B&H, ráje fotografů. Představte si specializovaný obchod pro fotografy a kameramany na 70 tisících stopách. Jedná se o židovský obchod, kde pracuje i celá řada orthodoxních Židů. Organizaci mají dokonale zvládnutou. Nakupování může probíhat tak, že se postavíte do řady a čekáte, až budete mít u pultu volného prodavače. U prodavače si potom můžete vyžádat jakékoliv zboží na prohlédnutí a vyzkoušení. On vyťuká požadavek do počítače a za chvilku už mu přijede pod pultem po přepravníku v košíku požadované zboží. Když si ho chcete koupit, vyjede vám účtenku a zboží pošle opět po přepravníku pracovníkům, kteří vám ho zabalí. Vy jdete s účtenkou k pokladnám, které jsou rozděleny podle toho, jestli chcete platit kartou, hotově nebo na úvěr. Po zaplacení jdete k východu, kde vám proti účtence předají zabalené zboží. Nejedná se o úplně levný obchod, nejlevnější obchody na internetu jsou trochu levnější, ale ceny má slušné a stejné jak v kamenném obchodě, tak na internetu. Servis a výběr mají skvělý a zboží posílají i do Evropy. Po B&H jsme zamířili do Burger King, což je moje americká slabost. Po více než třech měsících jsem si vychutnal Whopper. Kde se hrabe BigMac. O půl třetí nám jel autobus do Honesdalu. Návrat do kempu proběhl za velkého deště, takže jsme se vyhnuli i typicky americkému vřelému přivítání. My jsme oproti Američanům výrazně studenější a nedáváme emoce tak najevo. Setkání po roce dokážeme odbýt podáním ruky. Američani se objímají o 106 a někdy to pro nás působí až komicky, když ti kolem krku skočí úplně cizí člověk, jakoby to byl nejlepší kamarád, kterého jsi neviděl 10 let.
Do kempu jsme dojeli o dva dny dříve než zbytek support staffu z Evropy, proto jsme byli vysláni, abychom je v NYC posbírali, spočítali a naložili do autobusu směr kemp, který se mimochodem nachází v míně hornaté oblasti severovýchodní Pennsylvánie, asi 3 hodiny od NYC. V rámci cesty do NYC jsme jeli pomoct Irovi, kempovnímu klavíristovi naložit těžké věci k němu domů v East Village v jižní části Manhattanu. Po cestě nám ještě ukázal louku nedaleko města Bethany, kde se před 39 lety konal legendární festival Woodstock. Zajímavé je, že město Woodstock leží desítky kilometrů daleko. Ira se nám svěřil, že až do svých 45 let byl hippie, pořádně nepracoval, jen si užíval, cestoval a byl často na drogách. Proto nenašetřil téměř žádné peníze do penzijního systému a jeho důchod by nyní činil jen 200 dolarů. Zdědil však nějaké peníze po rodičích, takže se je snaží rozmnožovat na burze. Za byt v East Village nyní platí 600 dolarů měsíčně, což je málo. Říkal, že, když se do této čtvrti nastěhoval, byla to levná lokalita s vysokou kriminalitou, nyní to je atraktivní lokalita, v které bydlí např. i Woody Allen, a platí se v ní za stejný byt i 3000 dolarů měsíčně. Když jsme však jeho byt viděli, tak jsme byli hodně rozpacích. Málokterý Čech by v něčem takovém mohl žít. Byl hodně starý, na záchodě chyběly dveře, větší bordel nemáme ani na koleji. Zatím z amerických bytů příliš nadšený nejsem. Viděl jsem několik bytů průměrných lidí a oproti nim je náš byt naprostá špička. Dost je to dáno také tím, že většina domů je dřevěných a ve srovnání s českými působí hodně fórově. Ani se nedivím, že hurikány na Floridě působí takové škody. Takový dřevěný domek odolá postatně méně než cihlový dům s pořádnými základy.
Několik dní po mém příjezdu jsem byl ještě vyslaný do Connecticatu pro bagáž dětí. To jsem zase jel s Eddiem, bývalým kamioňákem, který přes léto jezdí pro kemp. Řidiči trucků si tu vydělají hodně slušné peníze, takže je na stáří dobře zajištěný a pro kemp jezdí jen pro zábavu. Nejvíc ho fascinovalo, jak jsou u nás levní doktoři. Nechtěl mi věřit, že návštěva zubaře mě stála jen 30 Kč za regulační poplatek. Tady jsou zejména zubaři hodně drazí a celkově dostupnost lékaře mi přijde v USA menší u nás. Např. rovnátka jsou u nás naprostá samozřejmost a tady to je znak movité rodiny. Minulý rok si jeden kluk z kempu rozřízl ruku. Byla to rána na několik stehů, ale pojišťovna za něj musela platit 800 dolarů!
Během prvních 14 dní v kempu se také vyrýsovaly moje cestovní plány. Irské hospodě v Honesdalu jsem se dal do řeči s kanaďanem Mattem, který dělá v kempu counselora přes hokej. Je z Newfounlandu a když se dozvěděl, že tam chci letos jet, okamžitě mi nabídl ubytování. Navíc mi dohodil zase jiného counselora, který je z Halifaxu a po kempu se vrací domů autem. Takže po kempu asi pojedu autem do Halifaxu v Novém Skotsku. Tomuto údajně nejpěknějšímu městu na východním pobřeží věnuju den, dva a přesunu se do Cape Breton Highlands udělat nějaké túry kanadskou přírodou. Potom sednu na trajekt na Newfoundland, kde bych se měl potkat s Mattem a projít dva národní parky, které se zatím jeví jako hodně zajímavé. Poté chci letěl z hlavního města Newfounlandu St.John's (minojiné to je nejstarší město v Severní Americe) do Toronta, kde bych se chtěl podívat za rodinou a pak už nejkratší cestou domů.