Jsou to tři roky, co jsem se přihlásil jako dobrovolník na Mistroství světa v klasickém lyžování v Liberci. Tenkrát jsem to bral jako zajímavou zkušenost a nyní musím říct, že se mi 100% vyplnilo. Zajímavá zkušenost to opravdu je. Už jsem tu desátý den a pořád mě to baví.
Původně jsem chtěl být atašé nějakého týmu, ale nakonec jsem dal přednost teplému místu v akreditačním centru. O co vlastně jde? Každý účastník Mistroství potřebuje akreditaci, což je karta, na které je fotografie, pozice, střediska, kam může, zóny, do kterých může. Účelem akreditace není povolení vydávat, o to se musí starat příšlusný úsek, náš úkol je jen danou osobu identifikovat, vyfotit ho, zparovat čip a vytisklou kartu zalaminátovat. Samozřejmě to je ideální stav. V praxi je to tak, že mnoho lidí v systému třeba vůbec není. Pak se musí řešit, jestli opravdu mají právo akreditaci dostat, která osoba jim to může potvrdit atd. Když k tomu připočítáté to, že k vám chodí lidi šedesáti národností a každý má jinou jazykovou vybavenost, je o zábavu postaráno. Navíc se člověk potká s celou řadou zajímavých lidí, chodí se jednotliví sportovci (měli jsme tu třeba Bauera či Jandu), novináři, prezidenti významých společností.
Jeden den jsem si na pár hodin vyzkoušel i ticketing, kdy jsem dostal vyloženě kvalifikovanou práci – ukazovat lidem, jak se strká lístek do čtečky a prochází se turniketem. Jelikož umím slušně anglicky, byl jsem nyní převelen z hlavního akreditačního centra, které je v Tipsport Aréně, do pobočky na Harcově, kde bydlí sportovci. Tam si musím poradit sám, pač tam bývá jen jeden pracovník.
Ubytovaní jsme na kolejích ve Vesci, asi kilometr od lyžařského areálu. Obytování je v pohodě. Kvůli Mistroství byla kolej zrekonstruovaná. Štěstí jsem měl i na pokoj, zatímco jinde bydlí lidi i po šesti, já mám momentálně pokoj jen pro sebe, protože jsem byl na dvoulůžáku a Tomáš včera odejel. Méně potizivní je, že tam není ani přes původní sliby internet. Naštěstí v práci děláme na počítačích a na Harcově můžu dělat i na vlastním počítači.
Máme tu plnou penzi, snídaně a večeře na koleji a obědy na pracovišti. Mimo to jsou na pracovišti k dispozici také nápoje a svačiny. Snídaně jsou dobré. Ale zatímco sportovcům servírují na oběd a večeři samá zdravá a lehká jídla, my dostáváme klasickou českou kuchyni. UHO (univerzální hnědá omáčka) a knedlíky už mi lezou krkem. Vzhledem k tomu, že musím do závodů shodit 2kg, není to moc dobrý jídelníček.
Jako dobrovolníci máme volný vstup na všechny závody. Navíc jsme dostali vstupenky i pro známé. Zatím jsem se byl podívat na 10 km žen klasicky a na skiatlon můžu. Hlavně na tom druhém, který byl v neděli a startoval Bauer, to byl docela hukon, odhadem 25 tisíc diváků a především Norové se činili. U nich to je očividně národní sport, takže jich je tu fakt hodně. Nejlepší je jejich kapela, která je oblečená do národních krojů, má podivné nástroje a v průběhu závodu se posiluje uzeným lososem a nějakou jejich samohonkou.
Byl jsem se podívat i na skocích, areál na Ještědu fakt pěkný a třešinkou na dortu celého údolí je hotelovysílač na vrcholu.
Škoda, že Mistroství nevzali za své místní. Ti se k němu staví rezervovaně a skoro se dá říct, že je Liberečákům navzdory. Mezi samotnými pořadateli je však atmosféra přátelská a docela hledím, kdo všechno tu šel dobrovolničit. Nejstarší dobrovolník má 87 let, nejmladší o 71 méně.
Původně panovaly obavy, že nebude sníh, nakonec jsme měli problém opačný, bylo ho až příliš. Dojel jsem v sobotu 14.února a pár hodin již sněžilo. Pak ale sněžilo další týden v kuse. Někteří novináři psali, že je tu metr a půl sněhu, což je blbost, ale takových 60 čísel tu je. Ve čtvrtek jsme se byli podívat v Harrachově a tam je více než metr. Nyní však sníh už taje. Zatímco na Moravě byly teploty hluboko pod nulou, tady jsou už dva, tři dny nad nulou a dneska docela výrazně.
Zítra je poslední den, který tu musím dělat, abych splnil podmínky dobrovolníka. Potom se rozhodnu, zda zůstanu až do neděle nebo pojedu zpátky do Prahy. Už jsem ale téměř rozhodnutý. Je to přece skvělá zkušenost a už teď uvažuju nad tím, že bych se přihlásil jako dobrovolník za dva roky do Osla. Život musí být barevný, šedých dnů práce a školy mám víc než dost.

Já s Lukášem Bauerem v akreditačním centru