Minulý článek o mé dovolené v Norsku skončil s tím, jak jsme se vrátili z téměř týdenního survivalu v divočině. Zbytek dovolené naštěstí probíhal v mnohem větší pohodě. Po návratu do civilizace jsem se těšil z věcí, které mi jindy přijdou normální – lepší horkou sprchu v životě jsem ještě neměl, stejně tak posezení na záchodě bylo najednou jakési příjemnější. Postel byla tak měkká, že jsem ze začátku myslel, že na ní neusnu.

První den po návratu jsem zasvětil doléčení střevních potíží a udělali jsme si menší prohlídku Lakselv a okolí. Večer byla má léčba zažívacího ústrojí násilně přerušena narozeninovou party bratra přítelkyně mého kamaráda. Většího šílence do nakousnutého jablka jsem ještě neviděl. Vše v domácnosti, co se jen vzdáleně podobalo počítači, bylo značky Apple. Zhruba ve dvě v noci, když byli všichni dostatečně zničeni fermentovanými nápoji, se vyrazilo do města. No města, centrum města se tu skládá ze tří benzínek, tří obchodů a dvou hospod. Jedna z nich se stala naším cílem a v ní jsem také měl své nejdražší pivo v životě. Za 0,4 l nepříliš dobrého piva jsem zaplatil v přepočtu 193 Kč. Pivo je tu téměř 10x dražší než u nás. Od půlky května do konce července na severu Norska panuje polární den, slunce svítí 24 hodin denně, což je pro pořádání party věc velmi praktická. Nemusíte řešit osvětlení, výrazný pokles teploty a když je jasné počasí, jaké jsme měli my, můžete se ve tři v noci i opálit. Na druhou stranu je to vše v zimě vykoupeno téměř třemi měsíci polární noci, z čehož by mi asi regulérně jeblo.

Opalovačka ve tři ráno.

Další den jsme se vyrazili podívat na kamenné trolly na pobřeží, což byly kamenné sloupy vytvořené miliony let eroze. Při té příležitosti jsme si také zarybařili na moři a udělali BBQ. Rybaření to bylo opravdu únavné. Na téměř každé nahození člověk vytáhl rybu a po půl hodině jsem toho zanechal, protože už mě nebavilo sundávat ty ryby z háčku. Za hodinu jsme dohromady ulovili asi 40 ryb, vesměs všechno to byly tresky.

Na programu jsme měli také cestu do Finska, jehož hranice byly vzdáleny asi hodinu a půl autem od Lakselvu. Mí norští společníci to vzali jako příležitost levného nákupu. Finsko je z našeho pohledu pořád hodně drahá země, ale pro Nory to je levná destinace, především alkohol je tam výrazně levnější. Já jsem tam poprvé zkusil sobí maso v podobě steaku. Po cestě jsme se zastavili taky v laponském skanzenu a parlamentu. Obyvatelé severního Norska jsou vesměs všichni Laponci nebo míšenci Laponců a Norů. Kažpodáně výškový průměr je zde o poznání menší než jinde v Norsku a já jsem si občas připadal jak Gulliver mezi trpaslíky.

Poslední větší akcí, kterou jsem na severu absolvoval, byl výlet na nejsevernější místo Evropy – Nordkapp. Ono to ve skutečnosti nejsevernější místo není, leží na ostrově, takže není součástí kontinentu, a i kdyby, tak o pár kilometrů na západ je výběžek, který zasahuje ještě víc na sever. Proč byl ale vybrán právě Nordkapp? To musí být jasné každému, kdo tam dorazí. Mys ční více než 300 metrů nad vodní hladinou a ze skály máte nádherný výhled na nekonečné vody Severního ledového oceánu, který je ještě lepší, pokud je okořeněn půlnočním sluncem, což my jsme měli. Takovýto zážitek však není zadarmo. Na ostrov jsme se mohli dostat jen 7 km podmořským tunelem, za nějž jsme dali 900 Kč za auto v jednom směru, dohromady tedy 1800 Kč. Abyste se dostali na Nordkapp, musíte zaplatil dalších 750 Kč na hlavu.

Nordkapp a půlnoční slunce

Když jsme v pátek 22.7. jeli do Alty, abych stihl letadlo do Osla, netušil jsem, že mě možná nejsilnější zážitek celé cesty teprve čeká. Když jsme přijížděli k letišti, volal kamarádovi otec, že v Oslu došlo k bombovému atentátu. Informace v té době byly velmi kusé. V první verzi nebyly hlášeny ani žádné ztráty na životech. V prvních hodinách se k činu přihlásili nějací islamisti a také se začaly objevovat informace o střelbě. V té době se začínaly norské úřady bát, aby se nejednalo o něco podobného jako 9/11. Na letišti všichni hltali každou novou zprávu a uvažovalo se o tom, že Norsko zavře vzdušný prostor. To bych byl pěkně v prdeli… Naštěstí jsme do Osla odletěli, ale tam jsem zůstal na letišti, protože centrum města včetně nádraží bylo zavřené. Když jsem si udělal pohodlí v dětském koutku a asi ve tři v noci usnul, vzbudila mě ochranka letiště, že se celé letiště evakuuje a my museli ven. Po čase jsme se mohli vrátit do jiné části letiště, kde jsem opět na pár hodin usnul. Když jsem se probudil, byla hala zaplněná lidmi, čekajícími na bezpečnostní kontrolu. Řada byla dlouhá několik set metrů. Naštěstí spojení do města bylo obnoveno a já se dostal na autobusové nádraží, jen několik set metrů od místa bombového útoku. Při cestě na druhé letiště jsme museli složitě objíždět centrum, které bylo stále zavřeno, ale povedlo se a já se konečně dostal z toho chaosu v Oslu.

Po příletu na letiště do Katowic jsem nastoupil do autobusu směr centrum. Bohužel nejbližší vlak do ČR jel až o půlnoci, tedy za osm hodin. Koupil jsem si tedy lístek do Bohumína (100 km stálo 400 Kč, zlaté levné České dráhy 🙂 ) a šel si prohlédnout centrum. To bylo převážně škaredé, takže jsem skončil v jedné hospodě, kde jsem si dal konečně po dvou týdnech levné jídlo a naklopil do sebe pár polských piv. Rychlík jsem skoro nestihl. Příjezd vlaků a nástupiště hlásili až v momentě, kdy vlak zastavoval, a paní v pokladně mi řekla špatné nástupiště. Mimochodem s angličtinou příliš nepochodíte, musel jsem oprášit polské slovíčka, které jsem se za léta v USA naučil. Bohumíně jsem využil půlhodinové předstávky a koupil si vnitrostátní lístek, v Přerově jsem musel čekat v noci tři hodiny a vyzkoušel si, jak se spí také na českých nádražích. Domů jsem dorazil v neděli před osmou ráno, po dvou nocích na cestách a třech tisících kilometrů.