Dva týdny v květnu jsem strávil částečně na konferenci a částečně na dovolené v Albánii. Jako vždy se vracím plný dojmů a zase s o něco větším přehledem o světě. Co mě na Albánii nejvíc zaujalo?

Konference o open-source software OSCAL se konala v hlavním městě Tirana. Je to docela pěkné město. Doprava je trošku divočejší, s taxíkem, který nás bral z letiště, jsme se hned připletli do menší dopravní nehody, ale není to nic, co by člověka, který projel země jako Indie nebo Thajsko, překvapilo. Albánie je trochu specifická počtem kaváren a to i na standard Balkánu. Ulice jsou jimi doslova poseté. Vysedávání na kávě je tam očividně oblíbená aktivita.

Na samotné konferenci mě překvapila pohostinnost. V té jsou Albánci opravdu skvělí, to jsem poznal už před dvěma lety v Kosovu. Někdy máte pocit, že se pro vás rozdají. Takovou malou ukázkou pohostinnosti byl uvítací balíček s osobním dopisem a několika předměty typickými pro Albánii, který našel každý přednášející na svém pokoji. Vzhledem k tomu, že přednášející byli rozesetí po téměř 10 hotelech po městě, musela to být docela fuška to všechno zařídit.

Další, řekl bych až šokující věcí, která mě na konferenci překvapila, byl počet žen mezi organizátory, návštěvníky a přednášejícími. 70 % organizátorů a 50 % návštěvníků byly ženy. To jsou čísla, která v porovnání s podobnými konferencemi v ostatních zemích neuvěřitelná. Běžně se na open-source konferencích ženy podílí na celkovém počtu návštěvníků 5-10 %. GNOME Foundation investovalo hodně peněz a energie do programu pro ženy a na GUADECu v Brně bylo 18 % žen, což se bralo jako velký úspěch. OSCAL dosahuje téměř třikrát většího čísla a zcela přirozeně.

Do značné míry se to odvíjí od počtu žen studujících IT. Jedna organizátorka mi řekla, že na jejím oboru je 190 žen z celkového počtu 200 studentů. Na rozdíl od školství u nás jsou prý odmala podporovány, aby IT studovaly. Prý je to i kvůli tomu, že IT je jeden z mála oborů, kde se dá jednoduše v Albánii sehnat práci a dosáhnout na solidní peníze. Nicméně není to jen IT, prý je hodně žen studujících matematiku, strojírenství apod., takže to není jenom tím, že by IT byla jediná solidní možnost.

Zajímavá je i otázka náboženství. Zrovna, když jsem byl v Albánii, četl jsem na iDnes alarmující článek, že v Albánii a Kosovu si Islámský stát buduje nové základny apod. Na místě to vypadá trochu jinak. Drtivá většina obyvatel má náboženství na háku. Jsou třeba muslimové, ale asi jako já katolík. Běžně tam vedle sebe stojí mešita a kostel. Polovina obyvatel jsou muslimové, ale je tam taky velký počet katolíků a ortodoxních křesťanů. Lidi u nás jsou v televizi konfrontovaní jenom s islámskými radikály, pak si těžko představují, že většina muslimů jsou tak vlažní muslimové jako my křesťané.

Po konferenci jsem se vydal na server do hor. Po městě Shkodra jsem zamířil k jezeru Koman, po kterém jezdí trajekt, který nabízí úžasnou tříhodinovou cestu. Umělé jezero se totiž vine mezi horami, takže jeden nádherný výhled střídá další. Z Komani jsem zamířil do údolí Valbone. Albánské hory jsou opravdu nádherné. Srovnatelné s těmi nejpěknějšími místy v Alpách. Jejich výhodou je, že nemají vybudovanou takovou infrastrukturu, takže jsou panenštější bez kvant turistů apod. Květen je skvělý na jejich návštěvu. Vrcholky hor jsou pořád pod sněhem, zeleň je zelenější než v létě, turistů je ještě méně než v hlavní sezóně. Dlouho jsem dumal na tím, proč jsou tamní hory o tolik zelenější než třeba Alpy nebo Tatry. Nakonec jsem si ale všiml, že tam jsou listnaté lesy až do nějakých 1500 m.n.m., zatímco v Alpách už v těchto výškách člověk najde jen tmavé jehličnany.

Z Valbone jsem zamířil pěšky přes horský průsmyk do vesničky Theth. Šel jsem sám, ale na část trasy jsem se připojil k dvěma Němkám, které si zaplatily horského vůdce, protože některá místa byla pořád pod sněhem a nebezpečná. Před dvěma týdny tam prý na sněhu uklouzla turistka z Rakouska a zabila se. Skvěle se mi osvědčila aplikace Mapy.cz. Stáhl jsem si offline mapy pro Albánii, což se v horách hodilo. Obsahovaly všechny značené trasy, takže se člověk v horách neztratil, i když byl sám.

Theth byla ospalá vesnička ztracená v horách. Ze všech stran obklopená svahy o 1000 metrů vyššími. Aby se člověk z vesnice dostal autem, musel po nezpevněné silnici do výšky 1700 m.n.m. Přes zimu se člověk autem do vesnice nedostal vůbec. Během večera, který jsem tam strávil, vesnice zažila tři blackouty. Ubytoval jsem se u jedné rodiny, kde asi 13 letý syn uměl perfektně anglicky, téměř bez přízvuku. Když jsem se ptal, že se to naučil, říkal, že ve škole cizí jazyk vůbec nemají, ale prý od 5 let mluví s turisty. Nicméně umí jenom mluvit, anglicky nenapíše a nepřečte nic. Škola ve vesnici je jenom přes léto, na zimu odchází učitel do města a prý musí do nejblížší další školy 4 hodiny pěšky. Holt jiný svět.

Co se týče cenové hladiny, je Albánie taky příjemná země. Ceny jsou o trochu nižší než u nás (i když i tady dokážou překvapit, v Tiraně jsem dal jednou za pivo v přepočtu 90 Kč). V horách najdete ubytování za 8-20 eur na noc v závislosti na tom, jestli chcete pokoj sdílet nebo ho mít jen pro sebe, jestli je k dispozici snídaně. Největším problémem v horách je dostatek hotovosti. Bankomaty jsou pouze ve větších městech a je problém vybrat větší částku, protože pak dostanete bankovky v hodnotě 5000 (~ 900 Kč) a to se lidi zdráhají přijmout. V Tiraně jsem platil za velký pokoj v hotelu 25 eur. Ceny tedy relativně nízké, ale asi ne dostatečně nízké na to, aby člověk pohodlně vyžil z průměrného platu, který činí nějakých 9000 Kč hrubého měsíčně.

Doufám, že se do Albánie zase někdy podívám, protože příroda je tam opravdu nádherná. Tamní hory si rozhodně zaslouží víc než jenom pár dnů.