Když jsem zjistil, že náš každoroční sraz se bude konat v Szklarske Porebě, do které vede z Tanvaldu nádherná přeshraniční horská dráha, vysnil jsem si cestu vlakem. Trvá to sice déle než autem, ale vezmu si knížku a aspoň budu mít nějaký čas sám pro sebe. Nakolik byla tahle romantická představa vzdálená od reality?

Autor obrázku: NÖLB Mh, CC-BY-SA 3.0

Vlakem jsem dřív cestoval pravidelně, je to můj preferovaný dopravní prostředek. Už mám vlakem taky leccos nacestováno. Od peruánských And, přes Kanadu až po Malajsii. Dřív jsem hlavně mezi Prahou a Brnem pendloval tak často, že se mi vyplatila InKarta 25. S dětmi ale vedu poněkud usedlejší život, takže posledních několik let jsem se svezl ve vlaku maximálně v rámci okresu.

Vlakové spojení na sever není nic moc. Jet vlakem z Prahy do Liberce může jen ten největší železniční nadšenec. Něco přes šest hodin z Brna do 300 km vzdálené Szklarske Poreby tak nakonec není tak hrozný čas. Autem cesta zabere za ideálních dopravních podmínek 4 hodiny.

Původně jsem plánoval cestu s přestupem v Pardubicích, ale na přestup tam bylo jen 5 minut a vlaky mají kvůli stále pokračujícím pracím na úseku Brno-Česká Třebová pravidelná zpoždění, takže bych navazující spoj s největší pravděpodobností nestihl (jak se ukázalo na cestě zpět, tento předpoklad se potvrdil). Nakonec jsem to vyřešil tak, že cestu tam jsem absolvoval vlakem jen do Mladé Boleslavi, kde mě vyzvedl kamarád a dovezl až do Polska.

Při plánování trasy jsem také zjistil, že velkou část spojů na severu dnes provozuje Arriva. Musel jsem si tedy pořídit tzv. OneTicket, který umožňuje cestovat na jednu jízdenku s různými dopravci. Můžete ji koupit přímo od dopravců, případně na stránkách oneticket.cz. Dobrou zprávou je, že funguje opravdu dobře a odstíní vás od toho, kdo provozuje jaký spoj. Špatnou zprávou je, že stojí víc peněz. Nejen samotná jízdenka je dražší, než když jedete jen s jedním dopravcem, ale máte zpoplatněné i místenky (35 Kč) a u ČD za tyto jízdenky nedostanete ani žádné zákaznické body, i když většinu spojů na dané jízdence provozují ony.

Romantická představa, jak se nechám v klidu vézt, budu si střídavě číst a pozorovat krajinu, vzala za své, když jsem vyrazil na nádraží a na mobilu zkontroloval, jestli vlak nemá zpoždění. Ano, měl. Rakouský Railjet byl už v Rakousku o 51 minut opožděný, což dokonale rozbilo mou představu, že 40 minut na přestup v Kolíně je luxusní rezerva.

Nádraží v Králově Poli mám sice kousek a je super, že tam teď kvůli výluce na hlavním koridoru staví mezinárodní vlaky, ale dokázal bych si představit příjemnější místa, kde čekat na hodinu zpožděný vlak. Aspoň jsem si chvíli zkrátil tím, že jsem šel na pokladnu ČD zjistit, jak vlastně funguje OneTicket. Jestli mi bude platit i na pozdější vlaky na dané trase nebo platí jen pro konkrétní spoj. Paní mě ujistila, že OneTicket platí i na pozdější vlaky, když se prokážu tzv. zpožděnkou, tedy potvrzení o zpoždění vlaku, který mi vytiskla.

Musím říct, že i po letech je naprosto neocenitelným společníkem na cestách aplikace Můj vlak. Jestli se Českým drahám za posledních 20 let něco povedlo, je to tato aplikace. Cesta do Kolína byla z velké části vyplněná nervózním sledováním aktuálního zpoždění v aplikaci, které doplňoval rachot od party Rakušáků vylitých Gösserem, kteří jeli na pánskou jízdu do Prahy.

Ze začátku to vypadalo, že spoj opravdu o pár minut nestihneme, proto jsem průvodčího požádal o požadavek na dispečink, jestli by mohli navazující spoj pozdržet. V Německu mají nástupiště napevno v jízdních řádech. U nás ho dokážou změnit i několikrát během 15 minut před příjezdem vlaku. Původně jsme měli přijet na nástupiště 5 a navazující spoj odjížděl ze 4. Pak to změnili na 4 a říkal jsem si: „Super, jenom přeběhnu nástupiště“. Jenže na poslední chvíli náš vlak nasměrovali na nástupiště č. 5, takže jsem se přesunu mezi nástupišti nevyhnul.

Nakonec jsme dorazili dvě minuty před odjezdem navazujícího spoje, což na přestup stačilo, a já seděl v rychlíku Arrivy do Mladé Boleslavi. Spíše než rychlík ale souprava připomínala větší motorák. Ne, že by soupravy Arrivy vyloženě urážely, ale jde vidět, že se jedná o vlaky, které už si minimálně 20 let sloužily v Německu, a Arriva asi nabyla dojmu, že pro nás to budou dalších 20 let stačit.

Nicméně do Boleslavi jsme dojeli včas. A když nepočítám zpoždění, tak jsem trasu Brno-Mladá Boleslav urazil za 2,5 hodiny, což by byl slušný výkon i na auto. Tamní nádraží je kapitola sama pro sebe. Myslel jsem si, že přijedu do bohatého autolandu, ale mladoboleslavské vlakové nádraží připomíná spíš zapadlý kout v pohraničí.

Zpáteční cestu jsem měl ale naplánovanou urazit vlakem celou. Při hledání spojů jsem zjistil, že jízdenka z Harrachova je o 150 Kč levnější než ze Szklarske Poreby, která je jen přes kopec. Říkal jsem si, že to možná přepne do nějakého dražšího mezinárodního tarifu, ale když jsem si u ČD našel Szklarska Poreba-Harrachov, chtěli opravdu 152 Kč. Za 16 km. Zamířil jsem tedy na stránky polského dopravce a koupil jízdenku na ten samý spoj za 12 zlotých, tedy cca 60 Kč. Holt jsme specifický trh a Švýcarsko střední Evropy. Jen je škoda, že se to týká pouze cen.

Na trasu Szklarska Poreba-Tanvald jsem se těšil. Když jsem jel v únoru 2009 do Harrachova, trať končila tam, tenkrát to byla ladovská zima se 70 cm sněhu a na konci nádraží v Harrachově byla jen obrovská stěna sněhu. O rok později bylo po desítkách let znovu otevřeno i spojení do Polska. Trať má své kouzlo i v létě. Stoupá až do nadmořské výšky téměř 900 m.n.m., viadukt přes Jizeru, výtopna zubačky v Kořenově… Realita byla méně romantická. Jednalo se o první vlak do hor v neděli ráno, takže byl naprosto nacpaný turisty. Byl jsem rád, že jsem vyjížděl přímo ze Szklarske Poreby a ne zastávky za ní, která byla blíže hotelu, protože už bych se do vlaku možná ani fyzicky nevešel.

V Tanvaldu jsem měl pokračovat náhradní dopravou do Železného Brodu. K našemu překvapení místo autobusu dojel van pro devět pasažérů. Pán nám řekl, že dva týdny jezdil s prázdným autobusem, tak dnes vzal jen van. Ten jsme zaplnili do posledního místa a když na nástupiště došli další tři lidi, řidič notně znervózněl. Naštěstí dva byli jen doprovod a desátý pasažér se ještě vmáčkl.

V Železném Brodě nás čekala další náhradní doprava, tentokrát velkým autobusem a až do Staré Paky. Tam jsme konečně přestoupili zpátky na vlak a přes Dvůr Králové a Hradec Králové dojeli až do Pardubic. Navzdory náhradním dopravám načas.

V Pardubicích jsem nastoupil do rychlíku ČD Svitava. To byl slušný retro zážitek, protože vlak se sestával ze starých východoněmeckých vagónů, kde jen vyměnili koženku za jiný potah. Tohle už bych na trase Praha-Brno dnes nečekal. Vedle toho i rychlíkové soupravy Arrivy pořád vypadají jako moderní stroje.

Retro byly i služby ve vlaku. Když k našemu kupé dojel ČD Minibar, neboli vozík s občerstvením, požádal jsem o vodu, protože půllitr vody, který jsem měl na cestu, už byl dávno pryč a nikde nebyl čas si koupit další. Když jsem vytáhl dvoustovku, pán se na mě podíval, jako bych vytáhl minimálně Palackého, a řekl mi, že pokud nemám přesně, mám smůlu, protože on nemá nic na vrácení. Naivně jsem se ještě zeptal na platbu kartou… no, neberou.

Retro zážitek byl korunovaný téměř půlhodinovým zpožděním, které rychlík na cestě do Brna nabral. To už mi mohlo být jedno, nikam dál jsem nepřestupoval a když cestujete přes šest hodin, půlhodina navíc už vás nezabije.

Jak to celé zhodnotit? Měl jsem dovolenou, na čase mi zase tak nezáleželo, nemyslím si ani, že jsem náročný pasažér. Přežiju i ty koženkové vozy, nakonec jsem se v nich najezdil tisíce km. Celý zážitek ale kazí to, že kvůli zpožděním si člověk nemůže být nikdy jistý, jestli stihne spoj, což při cestě přes celou republiku může taky znamenat, že se do cílové destinace nedostane ten samý den. Další věcí je náhradní doprava, kdy neustálé přestupování a cestování autobusem po venkovských cestách je mnohem únavnější než cestování vlakem.

Obojí souvisí s opravami a rekonstrukcemi tratí. Ty neustanou nikdy, ale intenzivně probíhají už třicet let a přijde mi, že to pořád nekleslo na snesitelnou úroveň. Do té doby bude cestování vlakem přes celou republiku spíš pro dobrodruhy než rodiny s dětmi.