Náš druhý výlet do Kanady mířil do Ottawy a Montréalu. Jelikož jsme přece jen více očekávali od Montréalu, rozhodli jsme se nejdříve vyrazit do Ottawy a ještě ten den jet do Montréalu. V autopůjčovně jsme vyfasovali Volkswagen Passat 2.0T s 200 konmi pod kapotou. Cesta byla více než hladká, minimální provoz a jelikož Passat seděl na cestě jako prdel na hrnci, prozhodl jsem si zkusit trošku šlápnout na plyn a překonat 200 km/h, což nebyl žádný velký problém (později se nám povedlo i 210)
Do Ottawy jsme dorazili ráno a auto zaparkovali opět na proklatě drahém parkovišti a vyrazili směrem k informačnímu centru. Tam nás odkázali na stan v areálu parlamentu, kde se rozdávali lístky na prohlídky do budov parlamentu. My jsme se první dostali do levého křídla, kde až do sedmdesátých let minulého století měli kancelář premiér, místodržící a zasedačku vláda. Prohlídka nás příjemně překvapila, protože byla formou divadla, kdy jsme potkávali herce, kteří hráli jednotlivé postavy z dějin budovy a vlastně i celého Kanady. Poté následovala prohlídka hlavní budovy, kde sídlil senát i dolní sněmovna. Tato prohlídka byla delší a neméně zajímavá než první, podívali jsme se do obou sněmoven (bohužel ani v jedné se ten den nerokovalo), navštívili knihovnu a nechali se vyvést na věž s parádním výhledem na město. Po prozkoumání areálu parlamentu jsme se vydali do města, prošli pár ulic, navštívili obchody se suvenýry a zastavili se v muzeu peněz, které sídlí v budově kanadské centrální banky. Osobně mě toto muzeum překvapilo, člověk se tu dozvěděl plno zajímavých věcí a nás zahřálo na srdci, když neopomenuli zmínit, že název dolar vlastně pochází z českého tolaru. Po návratu z muzea jsme se vydali směr Montréal.
Ottawa sice stále leží v anglicky mluvící provincii Ontario, ale je téměř na hranici s francouzsky mluvícím Québecem. Také proto byla jako kompromis vybrána za hlavní město. Po překročení hranic Québecu jsme se ocitli ve francouzštině až po uši. Konečně jsem se cítil jako v opravdové cizině, protože jsem nerozumněl naprosto ničemu. Naštěstí jsme s sebou měli dvě francouzštinářky a kanadští Francouzi nejsou jako evropští Francouzi, ale každý umí slušně anglicky a bez problémů do angličtiny přepínají. Po příjezdu do Montréalu jsme byli v šoku, protože jsme si vůbec nepřipadali jako v Severní Americe, ale někde ve Francii, jak architekturou, tak mentalitou obyvatel, úzké starobylé uličky, to opravdu člověk v USA nepotká. Ubytování jsme našli až ve třetím hostelu, byl trochu z ruky, ale velmi pěkný a cenově přijatelný. Večer jsme sebrali poslední síly a vyrazili na procházku do města marně hledajíce horu Mont Royal. Druhý den jsme si udělali menší zajížďku, když jsme při hledání muzea skončili na druhém konci města, ale nakonec byl cíl zdarně nalezen a mohli jsme se projít do města. Počasí bylo nádherné a slunce svítilo ostošest, takže jsme si v přístavu připadali jako někde v Provenci. Při prohlídce města jsme samozřejmě neopomenuli navštívit shopy se suvenýry a nakonec jsme si na trávníku před vrchním soudem udělali menší piknik. Na závěr naší návštěvy jsme se rozhodli autem vyjet na onen hledaný Mont Royal, odkud byl opravdu skvělý výhled na město. To už ale nastal čas na cestu zpět, protože nás čekalo přes 400 mil. Cesta byla hladká, žádný větší provoz. Menší komplikace nastala, když jsem se prohnal konstrukční zónou 80 mil/h, z ničeho nic se za mnou objevilo blikající policejní auto. Policista byl více než naštvaný. Když viděl, že jsem cizinec (narozdíl od místních mají při pokutování cizinců policisti mraky papírování, takže to většinou končí domluvou), hodil po mně papíry nazpátek s tím, že jak mě chytí podruhé, tak mě zavře do vězení. Podle Američanů jsem měl opravdu štěstí, protože oni by na mém místě dostali pokutu odhadem 500$ a to už by zabolelo. Naštěstí zůstal výlet nezkažen a já musím konstatovat, že Montréal je zatím to nejlepší město, které jsem v Kanadě a pravděpodobně i v Severní Americe navštívil.

Fotky z výletu najdete ve fotoalbu