Postřehy ze Střední Ameriky

Na konci června jsem se vydal na měsíc do Střední Ameriky. Tentokráte jsem neměl čas psát během cesty obsáhlé reporty jako v Jižní Americe, proto jsem si seznam postřehů a poznámek nechal dobu, když už budu doma:

  • CESTA – Na cestu jsem vyrazil s bývalým spolužákem z vysoké školy. Postupně jsme projeli Salvador, Honduras, Nicaraguu, Kostariku a Panamu. Během cesty jsme navštívili hlavní města všech pěti států a břehy obou oceánů – Tichého a Atlantského.
  • POČASÍ – Od května od října je v této oblasti období dešťů. Já na měsíc z práce jindy než v létě utrhnout nemůžu, takže jsme neměli na výběr a měli z toho trochu obavy. Nicméně jsme byli příjemně překvapení. Salvador a Honduras jsme projeli bez deště a s pěkným počasím. První přeháňka nás zastihla až v půlce Nicaragui. Dále už pršelo častěji, ale nikdy to nebylo víc jak hodina intenzivního deště denně. Počasí ve Střední Americe se s pravidelností opakuje. Ráno je jasno, během poledne se zatáhne a odpoledne občas přijde hodinová přeháňka, poté se opět vyjasní a noc je jasná. Další den se to opakuje. Obavy z období těšťů byly přehané. Nicméně není radno do této oblasti jezdit mezi srpnem a říjnem, kdy se srážky zintenzivňují a občas přijde i nějaký ten hurikán. Nepříjemná je vlhkost v některých oblastech, která se šplhá až ke 100 %. Teploty se pohybovaly na 28-30 C.
  • OPALOVÁNÍ – slunce v této oblasti je opravdu intenzivní. Stačí hodina na slunci bez opalovacího krému a jste spálení. My jsme se během cesty i s opalovacím krémem spálili dvakrát. Potom už jsme si vytvořili "základ", který byl na slunci odolný, i tak jsme ale museli používat opalovací krém. Slunce je v létě intenzivnější, ale zase je část dne zataženo, takže se to trochu kompenzuje.
  • DOPRAVA – nejčastějším dopravním prostředkem ve Střední Americe jsou staré, vyřazené "school busy" z USA. Jsou pomalé, nepohodlné a produkují oblaka černého dýmu, ale jsou taky levné. Jednalo se o koruné položky. Mezi dálkovými autobusy je nejčastější Ticabus. Dálkové autobusy jsou docela solidní, i když kvality autobusů v Jižní Americe (především Peru) nedosahují. Taxíky byly výrazně dražší než v JA. Hodně taxikářů se na nás snažilo vydělat a dávat nám třeba trojnásobnou sazbu, než by dali místním. Navíc si účtují od počtu osob, takže ve více lidech neušetříte. MHD, pokud nějaké bylo, byly většinou opět school busy. Jen v Panama City měli nově zakoupené, klimatizované autobusy Volvo. I v nich ale vyšla jedna jízda asi jen na 5 Kč.
  • PENÍZE – Salvador a Panama používají jako měnu americký dolar, i když oficiálně mají vlastní měnu, která se rovná hodnotě dolaru, a používají se americké bankovky a americké mince jsou doplněné o mince dané měny, které mají stejnou hodnotu jako ty dolarové, ale v zahraničí s nimi nezaplatíte. V Hondurasu, Nicaragui a Kostarice měli vlastní měny, ale americký dolar byl široce akceptovaný. Ceny pro turisty byly většinou přímo v $$. V Nicaragui se nám stala paradoxní situace, kdy jsme museli zaplatit víc, protože jsme měli lokální měnu a ne dolary. Taxikář si řekl o $10 a když jsme měli jen condoby, řekl si o 250, přitom kurz je 23.
  • CENY – cenové hladiny v jednotlivých zemích se výrazně lišily. Salvador, Honduras a Nicaragua byly relativně levné. Dala se i Panama, ale Kostarika drahá. Ceny téměř jako v USA. Vzhledem ke kvalitě služeb a infrastruktury byla Kostarika velmi drahá. Panama byla zhruba stejně vyspělá, ale levnější. V levnějších zemích bylo jídlo zhruba stejně drahé jako v ČR. Levné byla doprava a ubytování. Ve všech zemích byl velmi levný tvrdý alkohol. Asi na něm nemají žádnou speciální daň.
  • BEZPEČNOST – ani jednou jsme se nesetkali s nějakým nebezpečním, ale nebezpečnými oblastmi jsme projíždeli. Obecně nejnebezpečnější jsou Salvador, Honduras a Nicaragua. Především hlavní města. Venkov je většinou naprosto v pohodě. Problémem i bylo, že jsme až do poloviny Nicaragui byli jedinými cizinci široko daleko, což přitahovalo nepříjemnou pozornost. Od poloviny Nicaragui počet turistů výrazně vzrostl a Kostarika a Panama už byly docela bezpečné země.
  • TURISTICKÉ TAHÁKY – Střední Amerika je především o čtyřech věcech: vulkanické činnosti (sopky, vulkanická jezera, pozorování lávy,…), deštné pralesy, pláže (můžete vyzkoušet nejrůznější typy pláží u obou oceánů, některá střediska jsou rájem pro surfaře, jinde zase můžete šnorchlovat a pozorovat korálové útesy) a částečně také památky po mayské kultuře. Pokud bych měl vypíchnout několik nejlepších míst, které jsme navštívili, tak: Isla Ometepe na jezeře Nicaragua, San Juan del Sur s perfektními plážemi u Pacifiku, Cahuita u karibského pobřeží (pláže, deštný prales a korálové útesy), San Blas Islands v Panamě (prostě ráj…).
  • VYSPĚLOST – nad ostatními zeměmi co se týče vyspělosti vyčnívaly Kostarika a Panama, i když i tam člověk mohl vidět chudé oblasti. Velmi moderně působilo Panama City, které je plné moderních mrakodrapů a proto se mu říká Miami Střední Ameriky. Jde vidět, že tady je z regionu nejvíce peněz. Taky tu sídlí cca 500 bank. Nejchudším dojmem na nás působil Honduras, ale Nicaragua a Salvador na tom byly podobně. Společným jmenovatelem všech zemí byly velké sociální rozdíly. V jednu chvíli jste jeli kolem chatrčí z bahna a plechu a za chvíli kolem čtvrti s velkými vilami a bazény obehnané vysokou zdí.
  • SAN BLAS ISLANDS – jedná se asi o nejzajímavější místo, které jsme navštívili. Jedná se asi o 350 ostrovů v Karibském moři upostřed Panamy. Jedná se o malé ostrovy o průměrné délce 100 m. Jen asi 20 % z nich je obydlených indiánským kmenem Kuna, z nichž někteří hostí i turisty. Po úmorné cestě terénním autem dorazíte k řece, kde si vás vyzvedne daná rodina a na lodi si vás řekou a potom po moři odveze na daný ostrov. Ubytování bylo fakt základní, v chatrčích z bambusu a palmových listů na písku u pláže. Pitnou vodu jsme si museli dovést a sladká voda byla velmi omezená. Jediným zdrojem elektřiny na ostrově byl solární panel o ploše asi půl metru čtverečního, který během dne napájel jeden mrazák a autobaterku, která v noci stačila tak akorát na pohon jedné žárovky. Pokud chtěl být tedy člověk mimo civilizaci, toto bylo ideální místo. Za jeden den jsme zaplatili 20 dolarů na osobu a v ceně jsme měli plnou penzi, přičemž na večeři jsme dostávali mořské speciality jako humry, ryby atd. Panorama byla samozřejmě nádherná a evokovala ráj na zemi.
  • TURISTI – za celou dobu jsme nepotkali ani jednoho Čecha, což je velký rozdíl oproti Jižní Americe, kde jsem jich potkal opravdu hodně. Je to škoda, protože Střední Amerika stojí opravdu za navštívení. Kostarika a Panama už nabízí i slušné pohodlí, můžete tam najít už i velké přímořské hotelové komplexy především pro americké turisty. Pokud člověk snese trochu nepohodlí, tak doporučuju Nicaraguu, která nabízí to samé přírodní bohatství co Kostarika, ale za zlomek ceny a bez hotelovým komplexů. Navíc infrastruktura pro turisty už je např. oproti Hondurasu docela rozvinutá. Nejvíc jsme samozřejmě potkávali Američany, hlavně v Kostarice. Ale bylo tam i hodně Izraelců, Švýcarů nebo Němců. Ale to až od poloviny Nicaragui, do té doby jsme projížděli oblasti turismem prakticky netknuté.
  • HISTORICKÁ ROLE USA (taková bonbónek na závěr)- při cestování jsem si krátil chvíle i studováním historie daných zemí a nestačil jsem se divit, jakým způsobem to Američani v dané oblasti podělali. V Hondurasu provozovala doly americká společnost, v nichž umírali za strašných podmínek dělníci, celé oblasti deštných pralesů byly zničené, a společnost za to měla ještě daňové pobídky a hromadu dalších výhod. Kupování politiků dotáhla tak daleko, že si jednou dosadila i vlastního prezidenta. Nicaragua může zase vzpomínat na Wiliama Walkera, Američana, který si umanul v Nicaragui vytvořit vlastní stát. Celkově to zkoušel třikrát, vždycky přitom vypálil několik měst. Ještě do 30. let minulého století USA Nicaraguu okupovali a potom podporovali diktátory, kteří přišli po nich. Když pak v 70. letech vznikla demorakticky zvolená vláda, USA ji neuznaly, uvalily na zemi embargo a podporovaly ozbrojenou opozici. V Panamě zase až do roku 1999 okupovaly uzemí kolem Panamského kanálu. Vždycky jsem se divil velké popularitě levicových politiků v latinské Americe a jejich vyhraněným postojům vůči USA, ale v historickém kontextu se není co divit. Nejlíp dopadla Kostarika, která měla tak nezajímavé nerostné bohatství, že si jí žádná mocnost nevšímala. Díky tomu má Kostarika 150 let demokracii, což je v daném regionu neuvěřitelné, a postupně se v klidu vypracovala na nejvyspělejší zemi regionu.


San Blas Islands – ráj na zemi

Reklamy
Postřehy ze Střední Ameriky

One thought on “Postřehy ze Střední Ameriky

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s