Kolem Linuxu už se pohybuju skoro 10 let a za tu dobu pozoruji, že po každém vydání běžné linuxové distribuce se internetová fóra zavalí nespokojenými uživatel, kteří si stěžují, že se nepovedl upgrade, že nejde to nebo ono. Tento článek píšu, abych vám ušetřil rozčarování. Prozradím vám sladké tajemství. Existují pouze čtyři stabilní desktopové distribuce: Red Hat Enterprise Linux, SUSE Linux Enterprise Desktop, Debian Stable a s hodně odřenýma ušima Ubuntu LTS. A i tyto distribuce mají na začátku své mouchy. Všechny ostatní distribuce balancují kompromis mezi stabilitou a nejnovějším softwarem, někdy lépe, někdy hůře. Nicméně i takové distribuce lze spokojeně používat. Jen si musí člověk srovnat očekávání s realitou a stanovit si upgradovací strategii, tedy kdy naskočí do rozjetého vlaku nového vydání. Za ty léta jsem si zformoval čtyři strategie:

• Vývojová verze – věřte tomu nebo ne, ale i vývojové verze se dají docela dobře používat (např. moje máti používá Fedoru 18 od bety). Jen je potřeba si uvědomit, že u vývojových verzí člověk musí očekávat naprosto cokoliv. U těch raných vývojových to může být v nejhorších případech i ztráta dat. Používání vývojových verzí v reálném nasazení je velmi záslužné, protože čím více chyb se odhalí během před finálním vydání, tím méně toho spadne na běžné uživatele. QA tým většinou řeší ty největší průšvihy a mnoho uživatelů novou verzi zkouší jen povrchně a v umělém prostředí (virtuální mašina). Vývojové verze se proto hodí pro ty, kteří chtějí testování pomoct své distribuci. V posledních fázích (beta, RC) potom i pro první early adopters, kteří chtějí mít to nejnovější co nejdříve a stojí jim to za řešení problémů.
• Finální verze – může to znít jako podvod na uživatelích, ale čerstvá finální verze ještě není zdaleka doladěná. Před tím ji totiž v reálném nasazení používalo jen relativně málo lidí. Teprve s vydáním začíná to opravdové masové testování, kdy se na distribuci vrhnou miliony uživatelů, kteří ji používají takovými způsoby, které by QA tým nikdy nenapadly a nedokázal by je ani pokrýt. Z tohoto důvodu je trochu naivní předpokládat, že ihned po vydání bude všechno fungovat bez problémů. Ano, největší a nebezpečné problémy jsou většinou vyřešené, ale zcela bezproblémová zkušenost to taky není. Někdo má štěstí a bude si pochvalovat, jak mu nová verze super šlape. Někdo zase bude nadávat, že se mu něco pokazilo. Kolem vydání finální verze většinou upgraduju svůj domácí notebook, kde mi ze začátku nevadí drobné problémy.
• Finální verze po měsíci – během několika prvních týdnů se odhalí a často i vyřeší většina největších chyb, které při používání systému otravují. Je to tedy ten správný čas pro ty, kteří chtějí upgradovat závětří bez větších problémů a přitom být stále docela v kontaktu s novinkami v distribuci. Tuto strategii volím u svého pracovního notebooku, kde potřebuji, aby upgrade proběhl bez problémů, protože nemám čas si hrát s čistou instalací, a kde si taky nemůžu dovolit žádné zásadnější regrese, které by mě zdržovaly od práce. Nepotřebuju na něm mít úplně ty nejnovější verze, hlavně když fungují.
• Finální verze po třech měsících – v této době se distribuce s půlroční vývojovým cyklem překlápí do své druhé poloviny. Většinou platí, že už byla opravená velká většina chyb, které se opraví za celý životní cyklus distribuce. Čekání už tedy k o mnoho lepší stabilitě nevede a máte k dispozici tu nejlepší stabilitu, kterou dokáže distribuce s tak krátkým vývojovým cyklem nabídnout. Tuto strategii volím na počítačích, s kterými chci mít minimum práce a kde uživatelé ocení spíše stabilitu než to, že mají nejnovější verze softwaru. Jedná se např. o počítače mých rodičů, s kterými nedělám nic jiného než, že je každého půl roku právě v této fázi upgraduju. A zatím jsem s tím měl opravdu nulové problémy.

No a to je celé. Je to jen o tom si srovnat očekávání s realitou a ujasnit si, co člověk chce. Vyhne se tak rozčarování a bude spokojeným uživatelem i těch "nestabilních" distribucí.