Dnes jsem se vrátil ze 17 denního výletu po baltských zemích (Polsko-Litva-Lotyšsko-Estonsko-Finsko) a tak jsem sepsal pár dojmů a postřehů dřív, než většinu z nich zapomenu 🙂

• Vyspělost a úroveň – když jsem známým říkal, že se chystám na Balt, někteří to brali jako cestu na divoký Východ. Nicméně vyspělostí všech tří zemí jsem byl mile překvapen. Jsou porovnatelné s námi, což je slušný kus práce vzhledem k tomu, jak po 50 letech v Sovětském svazu byly zdevastované (ne že my bychom byli po 40 letech pod vládou komára nějak na výši). Hlavní města mají všechna evropskou úroveň. Úroveň šla postupně nahorů od Litvy, přes Lotyšsko až do Estonska. Vilnius byl z hlavních měst asi nejrozbitější. Venkov při hranicích s Polskem opravdu zaostalý. Spíš to připomínalo Ukrajinu než zemi EU. Mimochodem před válkou patřilo Lotyšsko s Estonskem k zemím s nejvyšší životní úrovní v Evropě. Dnes má třeba Estonsko stejný čistý průměrný plat jako my. Lotyšsko není o moc pozadu.
• Cenová hladina – nejlevněji bylo v Litvě. Lotyšsko a Estonsko byly srovnatelné, ač prý Estonsko hodně zdražilo po přechodu na euro. Estonci prý jezdí do Lotyšska na nákupy. Cenově se z celého regionu vymyká Tallinn, který je jakožto hlavní turistický magnet regionu hodně předražený. Měl jsem tam pivo i za €6. Jinak ve všech zemích cenová hladina srovnatelná s ČR. Jídlo v obchodě krapet levnější, pití a jídlo v restauraci zase krapet dražší.
• Mentalita – u nás bereme pobaltské státy jako jeden celek, nicméně jsou mezi nimi docela podstatné rozdíly. Litva byla vždy orientovaná spíš na jihovýchod. Dodnes je hlavním partnerem Polsko. Bylo tam vidět nejvíc z té východní mentality. Vyšší počet luxusních aut, jejichž řidiči jezdili jako hovada. Chodcům se tam moc nezastavuje a zbohatlíci si parkují, jak chtějí. Před několika lety starosta Vilniusu získal popularitu tím, že natočil video, jak tankem přejíždí nelegálně zaparkované auto.
  Lotyšsko už je mentalitou trochu jinde. Estonci se potom vyloženě orientují na Skandinávii a především Finsko, ke kterému mají blízko jak jazykově tak mentalitou. Dalo by se říct, že Estonsko působí dojmem méně bohatého Finska. Všechny tři země mají dost početné ruské menšiny (většinou importované v minulém století z jiných částí SSSR), takže tam ruštinu uslyšíte na každém kroku.
• Historie – celá oblast je hodně bohatá na historii. Najdete tam hromadu zachovalých hradů a zámků. To díky především tomu, že dělají to, co by u nás památkáři nikdy nepřipustili – renovují staré zříceniny, takže z ruin mají kompletní hrad v jeho původní podobě.Z kulturního pohledu asi znehodnocení, z pohledu turisty jednoznačné plus. Nejzajímavější historii má Litva, která byla posledním pohanským státem v Evropě a jako jediná měla státní identitu. Lotyšsko a Estonsko jako státy v historii prakticky nikdy neexistovaly. Estonci dlouho neměli ani národní identitu. Dlouho byli považovaní za nevzdělané starousedlíky z ugrofinským jazykem, kterým vládli Němci.
• Nejlepší místo – místo, které se mi na mé trase asi nejvíc líbilo, byla Sigulda v Lotyšsku. Zasazené do kopcovité krajiny (Balt je jinak rovný jako prkno), plno stezek pro chodce i cyklisty, hodně historie (jen kolem města jsou tři hrady) a další atrakce (lanovka, bobová dráha,…). Z měst pak jednoznačně nejlépe dopadl Tallinn, který je opravdu srovnatelný i s Prahou. Historické centrum je sice menší, ale zase kompaktní, napěchované památkami. Navíc je to jedno z mála měst, které si zachovalo většinu hradeb i s věžemi. Bohužel o krásách Tallinnu už se ví široko daleko, takže ulice byly doslova obsypány turisty a ceny tomu taky odpovídaly.
• Doprava – původně jsem chtěl projet celý region vlakem, ale je to dost na dlouhé lokte. Cesta z Varšavy do Vilniusu trvala 11 hodin a přitom je to jenom 500km. Rychlíky nebo mezinárodní vlaky tam neexistují. Kromě spoje mezi Kaunasem a Vilniusem, kde jezdily nové pantografy od Škodovky, byly ve všech třech zemích jen staré motoráky ještě z dob SSSR. Elektrifikace byla málo rozšířená a i některé hlavní spoje pouze jednokolejné, takže vlaky jezdily v mnohem menší frekvenci. Sítě jednotlivých zemí nejsou navzájem propojené. U spojení do Polska to ještě dává smysl, protože je tam změna v rozchodu kolejí, ale spojení neexistuje ani mezi baltskými státy navzájem. Musíte vlakem dojet na hranice a tam přesednout na vlak z druhé strany. Spojení Vilnius-Riga jsem nakonec jel autobusem, protože vlakem to prý trvá až 30 hodin, což je vážně moc. Dálkové autobusy jsou zhruba na stejné úrovni jako Student Agency – stejné vozy, wifi, horké nápoje a noviny zdarma, zábavný systém… Všechna tři hlavní města měla dopravní prostředky MHD z ČR. Ve Vilniusu to byly trolejbusy, v Rize tramvaje a v Tallinnu opět tramvaje.
• Vztah k Rusku – všechny státy, kterými jsem projel, měly společný negativní vztah k Rusku. My máme prezidenta, který se s Rusi klidně ožere na jejich ambasádě, ale třeba v takovém Polsku jsou proti Rusku dost vysazení a ruské zájmy si tam asi ještě dlouho neškrtnou. Podobně jsou na tom i v pobaltských zemích, kde všude mají muzea nacistického a především komunistického útlaku. 50. léta u nás byl docela čajíček proti tomu, co zažívaly pobaltské státy během okupace SSSR. V Estonsku už ten negativní postoj přerůstal i dost do nacionální roviny. Např. po osamostatnění nedostali všichni obyvatelé v Estonsku automaticky občanství. Každý musel prokázat, že umí dostatečně Estonsky, což byl pro ruskou menšinu problém a ze začátku 30 % obyvatel nedostalo občanství a nemělo třeba právo volit.
• Cyklistika – jízda na kole je tam hodně rozšířená i díky tomu, že tam mají všude rovinu. Nicméně ve městech jsem se jako chodec necítil příliš bezpečně. Občas sice byl chodník rozdělen na dvě části a bylo zřetelné, kde patří chodci a kde kola, ale často to tak nebylo. Na rozdíl od nás tam cyklisti jezdí po chodníku místo po cestě. Pro ně určitě bezpečnější, pro chodce už ne tak moc. Člověk si musel dávat pozor, jestli na něj někdo nenajíždí a obecně nejbezpečnější bylo chodit vždycky po kraji chodníku a neměnit prudce směr.
• Finsko – na víkend jsem taky zastavil ve Helsinkách navštívit kamaráda. Na Finech mě fascinuje jejich přístup k alkoholu. Vypadá to, že totálně se zrušit je celospolečensky akceptovatelný program na víkend. Ta proměna je vždycky ohromující. Většina Finů je normálně spíše introvertních a odměřených, ale v momentě, kdy si dají dvě piva, se z nich stanou rozjaření a hlasití lidi, kteří paří jako o život. Prohibitivní daně na alkohol jsou ve Finsku asi nutností. Jinak pivo tam mají fakt otřesné. Sami Fini říkají, že jsou to nejdražší chcánky na světě. V ostatních zemích bylo docela přijatelné, i cenově.

Až zpracuji fotky, dodám i nějakou tu vizuální dokumentaci 😉