V listopadu jsem tři týdny cestoval s kámošem ze střední v Thajsku, Malajsii a Singapuru. No, až nyní jsem si konečně našel čas sepsat pár postřehů. Co se týče cesty tam, letěli jsme z Prahy do Bangkoku se zastávkou v Dubaji. Nazpátek jsme letěli opět přes Dubaj, ale tentokrát ze Singapuru.

Bangkok – Bangkok je prostě Bangkok. Kdo nezažil neuvěří. První den to byl takový malý šok a říkal jsem si, jak se vůbec budeme po tom městě pohybovat. Všude nekonečné zácpy, hluk, smog a, jak už to v rozvojových zemích bývá, taky bordel. Nicméně potom jsme to nějak vstřebali a zvykli si. Pořídil jsem si SIM kartu a díky Internetu jsme se dobře orientovali a Google Maps dokonce uměly vyhledávat s MHD. Časy samozřejmě vůbec neseděly a místa zastávek taky často ne, ale stačilo to na to, abychom místo taxíků využívali autobusy a lodě, které byly prakticky zadarmo. Taxíky a tuk-tuky byly taky relativně levné, jenže po čase jsme zjistili, že abychom dostali dobrou cenu, musíme udělat tak 1-2 zastávky v domluvených obchodech, kde do vás 10 minut hučí, abyste si něco koupili. Když jsme zastávky odmítli, byla cena desetinásobná. Autobusy byly vedle nich pohodička. Ulice Kaosan, která je hlavní centrum pro turisty, nám vůbec nezaujala. Prostě taková thajská Stodolní plná ožralých turistů, prodavačů, kteří vám nutí nejrůznější tretky, naháněčů do restaurací, kurev a lidí, kteří vás lákají na thajskou masáž „se vším“. Bangkok je rozhodně zajímavá zkušenost, ale popravdě jsme byli rádi, když jsme ho měli za zády.

Jídlo – jídlo v Thajsku bylo naprosto fantastické. Gastronomie je asi největší zážitek celé cesty. Výborné jídlo seženete všude. Thajci se prý doma moc nestravují. Stačí vyjít na ulici a na první stánek s jídlem narazíte tak po 5 metrech. Na ulici seženete jídlo klidně za 20-30 Kč. V průměrné restauraci za 40-60 Kč. Pivo už tak levné není. V 7-Eleven je půllitr od nějakých 35 Kč. V restauraci potom startuje na takových 60 Kč. Stávalo se nám, že pivo, které jsme si dali k jídlu, bylo dvakrát dražší než jídlo samotné. Jinak thajská kuchyně je fakt skvělá. V porovnání s naší jsou ta jídla pořád dělaná z kvalitních surovin, čerstvé zeleniny. Před odletem jsem slyšel, že je jejich kuchyně hodně pálivá. Nicméně vytrénován brněnskými indickými restauracemi jsem ten pocit neměl. Naopak jsme si museli říkat o ostřejší jídla nebo si přiostřovat. Ani mě tam nenapadlo, abych zašel do nějakého fastfoodu, jako to občas dělám, když cestuju jinde. Za celou dobu jsme se thajského jídla vážně nepřejedli.
V Malajsii už to bylo horší. Jídlo bylo takové pro nás Evropany hůře stravitelné. Většinou se jednalo o omáčky, v kterých plavalo všechno možné. Když si dáte jídlo s kuřecím, tak to neznamená, že tam budete mít kousky čistého kuřecího masa jako u nás, ale většinou zpracovanou prakticky celou slepici. Co jsem tam těžce překousával, bylo jezení rukama a to jezení naprosto všeho včetně těch omáček. Nejsem velká citlivka, ale toto mi opravdu nesedělo. Malajská kuchyně se nám zajedla hodně rychle a západní fastfoody se staly našimi občasnými zastávkami 🙂

Buddhismus – hlavním náboženstvím v Thajsku je buddhismus, na jihu mu sekundoval islám. Po návštěvě Thajska musím říct, že buddhismus má něco do sebe. Už ten základní princip, že to, jak se chovám nyní, se automaticky projeví do mého dalšího života,  má určitě pozitivnější dopad na chování lidí než princip křesťanství založený na odpouštění, kdy můžu udělat prakticky cokoliv, ale když toho potom upřímně lituji, bude mi odpuštěno. Thajská společnost je dost neagresivní. Agresivita tam nefunguje. Pokud se kvůli něčemu naštvete a začnete na Thajce křičet, většinou dosáhnete pravého opaku, úplně se zablokuje. Je fakt, že jsem tam za celou dobu neslyšel nikoho agresivně křičet.

Thajsko obecně – abych pravdu řekl, přírodní krásy Thajska mi zase tolik neučarovaly. Hodně lidí jezdí za mořem a plážemi, ale pláže, které jsme v Thajsku navštívili, se ani nedají srovnávat s tím, co je třeba na tichomořské straně Ameriky. Hodně dobré je prý potápění, ale to jsem neměl možnost vyzkoušet. Pokud už je nějaká část opravdu pěkná, tak je většinou zruinovaná turismem. Na trvale udržitelný rozvoj se tu rozhodně nehraje 🙂 Příkladem budiž Ko Phi Phi Don, který je sice rájem na zemi, ale totálně zastaveným, kde to jde, a obsypaným turisty (a to jsme tam byli mimo sezónu!). To je, myslím, největší problém Thajska. Všechny místa, která stojí za to, už jsou příliš profláklá a zasažená turismem. Svou roli jistě hrálo i to, že nám v jižním Thajsku příliš nevyšlo počasí.

Počasí – V Thajsku jsme byli v listopadu, což je docela snesitelné období. Období dešťů končí v říjnu a ještě nejsou takové pařáky jako v hlavní sezónu. Nicméně listopad je obdobím monzunových větrů, které přinášejí hodně nepředvítatelné počasí. Jednou přinesou krásné počasí, podruhé deště. V Bangkoku jsme měli pěkně a jihu nám zase pršelo. V Malajsii jsme potom měli zase pěkně, ale občas přišly tropické bouře, kdy padaly provazy vody.

Doprava – Doprava v Thajsku byla oproti tomu, což jsem zažil třeba ve Střední nebo Jižní Americe, procházkou růžovým sadem. Pokud jste se chtěli dostat z bodu A do bodu B, přičemž ty body byly alespoň trochu turisticky významné, stačilo zajít do nejbližší cestovní kanceláře a cestu z bodu A do bodu B si koupit. O všechno ostatní už se postarali oni. Vyzvedli vás, předávali si vás z jednoho dopravního prostředku do druhého, až vás „doručili“ do destinace. Je fakt, že občas člověk musel cestovat v přeplněném minibusu, ale kromě nepohodlí nemusel nic jiného řešit.

Ubytování – To bylo na docela slušné úrovni. Hlavně nemusel člověk kvůli ceně volit ty nejlevnější varianty, takže např. hostelu jsme nebyli ani jednou. V Thajsku jsou mimo sezónu ceny ještě výhodnější. Např. na Ko Samui jsme platili za velký dvoulůžkový pokoj s balkónem a každodenním uklídovým servisem 300 Kč. Zajímavým vylepšením většiny hotelů byla integrace sprchy přímo do koupelny. V jedné opravdu malé koupelně člověk mohl zárovenň sedět na záchodě, sprchovat se a ještě si nad umyvadlem čistit zuby 🙂

Internet – připojení k Internetu bylo dostupné prakticky v každém hotelu nebo restauraci. Nicméně jsem si v každé zemi koupil ještě místní SIM kartu. Většinou to vyšlo na 150 Kč za týdenní tarif s 1-2 GB FUP až po 300 Kč za měsíc. V Singapuru jsem dostal dokonce k pětidennímu tarifu 6 GB 🙂 Internet v mobilu hodně pomáhal při vyhledávání informací, orientaci, bookování ubytování. Je smutné, že pokrytí vysokorychlostním Internetem je i v těchto zemích lepší než u nás.

Malajsie – když si odmyslím kuchyni, která je fakt velkou devízou Thajska, Malajsie se mi líbila víc. Největší výhodou je to, že není tak zasažená turismem jako Thajsko. Pro turisty je to větší pohoda. Nikdo se vás nesnaží dostat zrovna do toho svého podniku nebo prodat nějakou blbost. Navíc je Malajsie o cosi organizovanější a vyspělejší země. Je to dáno i tím, že Thajsko nikdy nebylo kolonie, zatímco Malajsie vznikla z kolonií Velké Británie a určitý anglický řád tam jde vidět. George Town na ostrově Penang má vyloženě kolonionální charakter. Výrazně vyspělejší a přece jenom i organizovanější oproti Bangkoku je i Kuala Lumpur. Líbilo se mi i v Cameron Highlands, kde bylo vzhledem k nadmořské výšce pěkné klima. Malajsie je taky hodně multinárodnostní, multináboženskou a multikulturní zemí. Žijí tu vedle sebe Malajci, Indové a Číňané, buddhisti, muslimové, křesťané a taoisti. Mluví se tu převážně třemi jazyky: malajsky, anglicky a mandarínsky.

Singapur – je někde jinde než Malajsie nebo Thajsko. Patří mezi nejvyspělejší státy na světě a musím říct, že pokud vezmu samotné město Singapur jedná se o nejvyspělejší a nejfuturističtější město, které jsem zatím navštívil. A že už za sebou mám hodně světových metropolí. Dopuručuji si zajít na vyhlídku v Marina Sands Bay hotelu. Lepší než Petronas Twin Tower, kde se sice dostanete do 370 metrů, ale nejste v otevřeném prostoru. V MSB jste na otevřeném převisu. Vedle sebe máte legendární „nekonečný“ bazén v 200m a neuvěřitelný výhled na Singapur. Singapur se vyznačuje také velkou organizovaností. Dokonce i na nástupišti v metru jsou značky, kde má kdo stát, aby i při velkém provozu všechno fungovalo. A ono to fungovalo. Na autobusovém nádraží měla každá linka autobusu na nástupišti vlastní koridor, v kterém se čekalo… Singapur už byl taky výrazně dražší než předchozí dvě země, i když pořád docela v normě. Žádné Norsko nebo Švýcarsko. Singapur byl většinově čínský. To je také důvod, proč už nejsou součástí Malajsie. Kvůli neustálému pnutí mezi většinově malajským zbytkem země a Singapurem byl Singapur vyloučen ze společenství. Nicméně i v Singapuru jsou ostatní národnosti. Stačí pár zastávek metrem a jste v Little India, kde najednou zmizí veškerá čistota a organizace a jste zase ve staré dobré Asii 🙂 Prakticky všechny hůře placené práce dělají gastarbeiti z Bangladéže, Malajsie a Indie. Dostávají pracovní vízum na dva roky, něco si vydělají a potom se zase vrací domů. Hlavními jazyky v Singapuru jsou mandarínština a angličtina. Pokud chcete nějakou trochu kvalifikovanější práci, vyžadují se oba.