Letošní velké povodně se naší rodině vyhnuly. Přesto jsem jejich průběh sledoval, protože v zasažených oblastech jsem měl vzdálenější rodinu, kolegy, známé. Jak už to u takových tragických událostí bývá, vyvolaly celou řadu diskusí: o schopnosti krajiny zadržovat vodu, budování přehrad, polderů atd. Mě ale pohledem ajťáka zaujaly tři věci:

Popírání vědeckých poznatků

Nejsem expert na počasí, maximálně poučený laik, ale když jsem viděl začátkem minulého týdne předpovědní modely, bylo mi jasné, že se řítíme do pěkného průšvihu. Všechny modely se v tom vzácně shodovaly. Naštěstí má tu vlastnost, že se řídím daty, i když nejsou v souladu s mými smysly a intuicí. V některých oborech je to doslova životně důležité. Piloti by mohli vyprávět, jak jednou z nejpodstatnějších a zároveň nejtěžších dovedností je naučit se důvěřovat informacím z přístrojů, když jsou v rozporu s vašimi smysly. Např. když za špatné viditelnosti máte pocit, že letadlo letí rovně, zatímco klesá.

Samozřejmě příklad pilota je trochu extrémní a bez tréninku bych v něm selhal i já, ale většina má problém s vyhodnocením informací a důvěrou v nich i v mnohem jednodušších situacích, třeba v předpovědi povodní: „Svítí slunce, co mi budete povídat o nějakých povodních?“ „Hodně prší a mám být připravený na vytopení? Za mých mladých let pršelo několik dní vkuse běžně a nikdo z toho nepanikařil“.

Tyhle názory jsem poslouchal na Internetu i osobně ještě v pátek, kdy už bylo téměř jisté, že tolik vody, kolik se předpovídalo, opravdu spadne. Na základě toho už byli hydrologové schopní velmi slušně předpovědět průtoky a vydat cílená varování. Přesto to řadě lidí nestačilo, protože „u nás sice prší už dva dny, ale řeka je pořád s přehledem ve svém korytě“.

Tenhle fenomén, který lidstvo provázel asi odnepaměti, je v poslední době umocněný ještě návratem „selského rozumu“ (aka nevím o tom skoro nic, ale mám na to jasný názor) a obecnou nedůvěrou ve vědecké poznání, kdy se kdejaký jouda vysmívá lidem, kteří se danému oboru věnují celý život, a označuje je za alarmisty a panikáře.

Naštěstí alespoň státní aparát tomuto ještě nepodlehl a byl na situaci převážně dobře připravený.

Informování jen na sociálních sítích

Popravdě je to něco, co mě štve už delší dobu, ale během povodní byl ten problém zřetelnější než normálně. Už jsem krapet alergický na frázi: „Policie na síti X/FB informovala…“ Státní složky jako ty patřící do integrovaného záchranného systému se rozhodly, že prostě budou informovat jen na sociálních sítích. A to ještě na těch uzavřených, které sídlí na druhém konci světa.

Nejde o nějakou PR vatu ve stylu pozvánky na den otevřených dveří. Často to jsou důležité informace jako upozornění na nebezpečného zločince na útěku nebo instrukce od hasičů pro lidi v zasažených oblastech. Přijde mi až bizarní situace, kdy během povodní jdu na stránky Hasičského záchranného sboru a nenajdu tam žádné průběžné informace, ale jejich účty na sociálních sítích jsou toho plné.

Problémy v tom vidím dva: politici ať se na svých osobních účtech před voliči předvádí, kde chtějí, ale oficiální komunikace Hasičů nebo Policie ČR by měla poskytovat informace v nějakém opravdu veřejně dostupném kanálu, aby k nim mohli mít přístup opravdu všichni občané, nejen ti, kteří se rozhodnou udělat si účet na té které sociální síti. A ne, na Facebooku opravdu není každý. A i řada těch, kteří tam účet mají (včetně mě), to nepovažuje za vhodnou formu pro takový typ komunikace.

Druhý problém vidím v tom, že v krizových situacích taková komunikace nabývá na důležitosti a stává se z ní prvek kritické infrastruktury. A tady dělají kritickou infrastrukturu z něčeho, nad čím nemají žádnou kontrolu. Stačí malá úprava v algoritmech a zprávy, které se doteď k lidem dostávaly, už se najednou nedostávají. Když odmyslím od mentální nestability majitelů některých sociálních sítí, tak tu pořád máme i sociální sítě, které jsou ze zemí k nám ne zcela přátelských, a představa, že může dojít z jejich strany k takovému menšímu naschválu, aby se u nás ta krize prohloubila, nevyžaduje zase tolik fantazie.

Neříkám, že by hasiči a policie měli přestat komunikovat na populárních sociálních sítích, ale měli by tu stejnou komunikaci zveřejňovat opravdu otevřeným kanálem, který je dostupný všem a nad kterým mají plnou kontrolu a u kterého nezávisí na třetí straně, která sídlí na druhé straně světa. Když si člověk odmyslí sociální sítě, tak jediná průběžná komunikace od těchto složek šla přes ČT24 a Rozhlas, což jen dokazuje, jakou kritickou roli u nás veřejnoprávní média mají. Nemůžeme to ale nechávat jen na nich.

OpenStreetMap a otevřená data

Abych to zakončil na pozitivní vlně, tak třetí věc, která mě zaujala, je, jak moc je dnes ve veřejném sektoru používaná OpenStreetMap. Prakticky všechny mapy, které šly od státních organizací jako ČHMÚ, byly založené na OSM. Ať už to byla povodňová služba, radarová mapa, či mapa povodňových rizik. Stejně tak data, kterými byla mapa doplňovaná jako záplavové zóny, průtoky atd., jsou dnes k dispozici jako otevřená data, což zase umožňuje ostatním s nimi pracovat a přijít s dalšími zajímavými výstupy. Nakonec díky tomu mohla společnost Seznam rychle zareagovat a integrovat ty informace do svých map, aby ulevila zatížení původních služeb.

Jsem rád, že si otevřená data nachází cestu do důležité infrastruktury státu, a je pěkné vidět, že přispívání do OSM pomáhá i v tak kritických situacích, jako jsou povodně. Má to smysl.