„Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji“. Tak se jmenuje kniha, kterou jsem si na doporučení koupil a před několika dny dočetl. A musím říct, že stála za to.

O Severní Koreji většina lidí ví to, že tam panuje tuhá totalita, je to nejuzavřenější stát na světě a že si prošla docela velkým hladomorem. Kniha „Není co závidět“ vám ale nabídne mnohem plastičtější a podrobnější pohled. Na příbězích šesti uprchlíků a jejich rodin popisuje běžné životy lidí v Severní Koreji a jak je zasáhly jednotlivé fáze „budování komunismu“. Z celé knihy mě fascinovaly nejvíc tři věci:

1. Jaký hospodářský propad Severní Korea prodělala. Po konci občanské války na tom byly obě země, co se týče HDP, zhruba stejně. Potom se začaly otevírat nůžky a v polovině 60. let měla jedna země 4x větší výkonnost ekonomiky na hlavu než druhá. Mluvilo se o ekonomickém zázraku. Nebyla to ale Jižní, nýbrž Severní Korea. Střih 30 let a máte zemi, v které umíraly statisíce lidí hladem. Československo se za 40 let vlády komunistů propadlo z předních zemí na světě mezi ty rozvojové, ale to je pořád nic vedle propadu Severní Koreje. I když tam akutní nedostatek jídla už nepanuje, chudoba je tam obrovská. Lidi vydělávají ekvivalent 1-2 dolarů měsíčně. Když jeden uprchlík utekl do Číny a vydělal si v přepočtu 10 dolarů, bylo to nejvíc peněz, co kdy v životě viděl. A kde je dnes Jižní Korea.
2. Jak lidi věřili režimu do trpkého konce. Člověk by si řekl, že když už nemáte co jíst, jde vám o holý život, jste schopní se vzepřít i tomu nejtvrdšímu režimu. V Koreji to tak nebylo. Lidi zůstali zařazení v systému do úplného konce. Žádné rebelie, žádné revoluce. Vše běželo dál, jen se odklízely mrtvoly. Dojel vlak do konečné (pokud měl dostatek paliva) a průvodčí (který roky nedostal plat a pracoval jen za příslib, že až se obnoví dodávky potravin, dostane přednost) prošel vagóny a vynesl cestující, kteří po cestě zemřeli. Dítě chodilo poslušně do školy, až jeden den nedošlo… Za poslušnost a letargií lidí mohla do značné míry totální izolace země. Hodně Korejců uteklo v 60. letech z Číny, kde za Maovy kulturní revoluce probíhaly ještě horší hladomory, a tak si mysleli, že jinde ve světě to je ještě horší.
3. Jak málo lidí ze země uteklo. Počet utečenců ze Severní Koreje se počítá na stovky nebo nižší tisíce. To je sakra málo na zemi, kde roky lidi umírali hlady. Hranice mezi Korejemi je prakticky neprostupná, tam mají šanci přeběhnout jen pohraničníci. Hranice s Čínou je naopak prostupná dobře, ale v Číně nemají uprchlíci vyhráno. Pokud je čínské orgány chytí, vrací je zpátky do Severní Koreje, kde to automaticky znamená těžký lágr. I když se někomu podaří utéct až do Jižní Koreje, odnese to lágrem celá jeho rodina až po sestřenice a bratrance. To už si každý rozmyslí, jestli uteče.

Knihu můžu jedině doporučit. Jedná se sice o literaturu faktu, ale velmi čtivě napsanou. Hodně lidí pořád brblá, že se máme špatně. Na to jim říkám, že si mají někdy zajet do zemí třetího světa, aby viděli, co to znamená mít se špatně. Někdy člověk nemusí ani cestovat, stačí si přečíst knížku.