Před několika týdny Red Hat oznámil, že umožní provozovat až 16 instancí Red Hat Enterprise Linuxu na jeden zákaznický účet zdarma. Od 1. února je tato nabídka k dispozici, tak jsem se podíval, jak to funguje a co nabízí navíc oproti CentOSu.
Už delší dobu ve mě uzrávala myšlenka pořídit si vlastní server. Jednak jsem chtěl přesunout některé služby, na které používám velké cloudové poskytovatele, pod svoji kontrolu, ale také jsem si chtěl osvěžit administrátorské znalosti. Mít server někde doma pod stolem a za NATem prostě není ono. O víkendu jsem se k tomu konečně rozhoupal.
Velmi častým argumentem, který proti Fedoře slyším, je, že doba podpory je relativně krátká, že nemá verzi s dlouhou dobou podpory. Osobně jsem proti vytváření LTS verze, protože abyste to dělali opravdu pořádně, vyžaduje to velké množství prostředků, které je dle mého názoru lepší investovat do zlepšování distribuce. Dalším argumentem proti je, že Fedora už vlastně LTS verzi má. Je jí Red Hat Eterprise Linux a z něj vycházející CentOS, které mají nejdelší dobu podpory ze všech existujících linuxových distribucí (10+3 roky). CentOS je navíc k dostání stejně volně jako Fedora. Jak si tedy v desktopovém nasazení vede jako LTS verze Fedory?
Minulý týden jsme konečně vydali Red Hat Enterprise Linux 7, další verzi našeho nejdůležitějšího produktu. Od posledního vydání uběhlo tři a půl roku a musím říct, že ta delta je opravdu obrovská. V případě desktopu to vypadá téměř jako rozdíl 10 let, protože GNOME 2 dnes opravdu vypadá jako exkurz do dob Windows 2000. Další obrovskou změnou je systemd. Ten má sice plno kritiků, ale já už jsem si na něj tak zvykl, že se mi nazpátek k init skriptům nechce. Proto jsem raději na několika svých serverech používal Fedoru. Mít ale na serveru něco s dlouhodobou podporou se hodí, tak jsem rád, že tu máme první enterprise distro se systemd.
