O novém prostředí Ubuntu Unity už se toho napsalo hodně. Já jsem se k tomuto prostředí od začátku stavěl skepticky. Jako netbookové prostředí mi přišlo docela zajímavě řešené. Na klasickém desktopu jsem si ho ale nedokázal představit. Počítač rodičů jsem upgradoval na Ubuntu 11.04 a rozhodl jsem se, že u té příležitosti zkusím odhodit všechny předsudky, zkusím v Unity několik hodin pracovat a potom se ho pokusím pokud možno objektivně zhodnotit. Mimochodem všem ostatním jsem nastavil Ubuntu Classic, tedy GNOME 2, nechci je vystavovat dalšímu šoku.
Tady jsou má zjištění:

Věci, které se mi líbí:
Unity má příjemný, odlehčený vzhled. Nic není moc přikrášlené, zbytečně se neplýtvá místem.

Nabídka aplikací podle aktivit – líbí se mi, že po kliknutí na logo Ubuntu se zobrazí nabídka, která nabízí aplikace podle aktivit – prohlížení webu, e-maily, hudba, fotografie. To je velká pomoc pro běžné uživatele.

Některé aplikace nabízí akce přímo z kontextové nabídky v launcheru. Např. v Shutteru můžete vybrat snímek jen aktivního okna, aniž byste museli otevírat okno Shutteru.

Lenses jsou docela dobrý způsob, jak prostředí rozšiřovat o další funkcionalitu. Bohužel tak trochu naráží na omezenou vertikální kapacitu launcheru. Už na začátku je launcher zaplácaný mnoha ikonami a pokud přidáte další a ještě do toho máte několik aplikací puštěných, začíná být launcher nepřehledný.

Rychlé spouštění aplikací – stal jsem se doslova závislým na GNOME Do a zvykl jsem si, že pár stisky klávesy pustím cokoliv, Unity se tomu přibližuje, i když tuto vlastnost má dnes už každé moderní prostředí.

Věci, které mi vadí:
Globální menu – jedná se o věc, která mi vadí na Unity ze všeho nejvíce. Zkoušel jsem chvíli pracovat v GIMPu a při práci s ním je globální menu opravdová noční můra. Umocněné to je ještě tím, že je nabídka v panelu neviditelná, dokud na něj nenajedete kurzorem myši. To mi přijde pro běžné uživatele ještě více matoucí. Globální menu taky běžné uživatele mate v tom, kde je hranice aplikace. Třeba mojí máti dělá dost velký problém určit u maximalizované aplikace, co je ještě součástí okna (aplikace) a co už patří do systémové části horního panelu. S globálním menu by byla ztracená úplně. Toto řešení přináší také nekonzistenci, některé aplikace prostě globální menu nepodporují (typicky Java aplikace). Potom máte některá menu v panelu, některá v oknech… To jsou všechno negativa, proti kterým jsou úspora pár vertikálních pixelů a čistější vzhled jen chabá protiváha.

Schovávání launcheru – tato vlastnost mě při práci také dosti otravovala. Neustálé vysunování launcheru pokaždé, když potřebuju přepnout mezi okny, mě hodně zdržovalo. Přitom pár zabraných horizontálních panelů na dnešních širokoúhlých monitorech nikoho nezabije. Naštěstí jde trvalé zobrazení panelu velmi jednoduše nastavit.

Applety horního panelu – zatímco integraci ovládání hudby do appletu pro ovládání zvuku považuji za dobrý nápad, zpracování ostatních appletů je opravdu špatné. Týká se to především Network Manageru a kalendáře. Tyto applety jsou tak špatné a nepřehledné, že nechápu, jak mohly projít nějakým testováním uživatelské přívětivosti. Jejich obdoby v GNOME 3 jsou nesrovnatelně lepší. Smíšené pocity mám z integrace komunikačních aplikací do jednoho appletu. Na jednu stranu mi to přijde jako dobrý nápad, nicméně pro zobrazení okna kecálka to vyžaduje dva kliky místo jednoho a že tuto operaci udělám během dne nespočetněkrát.

Srovnání appletu Network Manageru v GNOME 3 a Unity.



Srovnání appletů kalendáře – GNOME 3 a Unity.

Minimalistické posuvníky – když jsem je viděl poprvé, říkal jsem si: konečně nápad v Unity, který se mi opravdu líbí. Nicméně praxe ukázala spíše opak. Pracuje se mi s nimi hůře než s klasickými scrollbary. Ještě větší problémy s nimi měl taťka. Chvíli jsem ho pozoroval, jak v novém Ubuntu 11.04 pracuje, a bylo okamžitě viditelné, jak s nimi zápasí. Stejně jako globální menu i nové posuvníky přinášejí nekonzistenci, protože se člověk v jednom prostředí může setkat hned s několika druhy posuvníků. Na obrázku můžete vidět posuvníky tří aplikací, z nichž všechny jsou vykreslovány pomocí GTK.

Přepínání mezi okny – mi dělá větší problémy než v GNOME 2, kde byl přítomný taskbar. Tím nechci říct, že mi taskbar chybí. V GNOME 3 ho vůbec nepostrádám. Tam stisknu magickou klávesu Windows a můžu: mít přehled o otevřených oknech, přepínat mezi okny a plochami, spouštět aplikace, hledat soubory. V Unity tohle dělat můžu taky, ale krkolomněji a přes různé klávesy a z různých míst. Chci na to mít pouze jednu klávesu a dělat to přímočaře.

Ikony na ploše – mám rád ikony na ploše, odkládám si tam soubory, s kterými momentálně pracuji atd. Unity umožňuje ikony na ploše mít. Nicméně je to naprosto k ničemu vzhledem k tomu, že neexistuje žádný jednoduchý způsob, jak se na plochu dostat. Klávesová zkratka Ctrl+Alt+D, která v GNOME 2 minimalizovala všechna okna, v Unity nefunguje a žádný grafický prvek, který by to umožňoval, jsem také nenašel. To můžou rovnou ikony na ploše a minimalizaci zrušit, jako to udělali v GNOME 3.

Pomalé vykreslování – nemáme na domácím počítači bůhvíjak výkonnou grafiku, ale GNOME 2 s Compizem se v Ubuntu 10.10 vykreslovalo naprosto plynuje, to se o Unity říct nedá.

To jsou mé postřehy z používání Unity. Kdybych neměl možnost volby, asi bych se s ním časem sžil. Zase taková katastrofa to není. Nicméně možnost volby mám a ostatní možnosti se mi líbí víc. GNOME 3 má taky ještě mnoho much, ale je navrženo tak, že se mi s ním pracuje mnohem příjemněji a přijde i mnohem intuitivnější. GNOME 2 nepovažuji za žádný svatý grál, už to není moderní prostředí. Proto nechám na počítačích doběhnout GNOME 2 a časem přejdu na GNOME 3. Unity budu z povzdálí sledovat, ale momentálně mě nepřesvědčilo.