Dnes ráno jsem se vrátil z dvoutýdenní dovolené v Norsku a jak jsem slíbil, píšu své dojmy a zážitky. S největší pravděpodobností vše rozdělím do několika článků, protože se mi prostě nechce psát naráz 🙂

Do Norska jsem letěl z Katowic. O kvalitě polských silnic a tom, že víceproudé silnice nemají mimoúrovňové křižování a že musíme každé dva, tři kilometry zastavovat, se tady nebudu rozepisovat, je to na dlouhé vyprávění. Letiště v Katowicích byl taky slušný zážitek. Bez lístku na parkování se k odbavovací hale nedostanete. Když jsme došli k automatu, chtělo to po nás 7 zlotých. Myslíte, že na mezinárodním letišti můžete platit kartou nebo eury? Chyba lávky, jste v Polsku! Největší sranda byla, že jsme museli vyměnit pár eur za nekřesťanský kurz v letištní směnárně a když jsme se vrátili k automatu, změnil názor a řekl nám, že máme parkování zdarma. Další sranda byla, když jsme nastupovali do letadla. Všechny nás nacpali do autobusu a to jenom proto, abychom obkroužili letadlo a zastavili cca 15 metrů od místa, kde jsme nastoupili. To už i Poláci řvali, že je to "niemožlivé".

Do Osla jsem letěl s nízkonákladovkou WizzAir, která létá klasicky na letiště, které je 120 km od Osla. Pokud si pod Norskem něco vybavím, je to slovo "drahý". Norsko je opravdu jedna z nejdražších zemí na světě, možná úplně ta nejdražší. Pocítil jsem to hned na letišti, autobus z letiště do centra stál 200 NOK, tedy přes 600 Kč. To je 5 Kč na kilometr. Při takové sazbě by cesta z Brna do Prahy stála rovných 1000 Kč. První den jsem strávil v Oslu, které je takové příjemné, klidně a nepříliš velké hlavní město (to jsem ještě netušil vývoj událostí posledních dnů, ale o tom příště). Historicky se nemůže Oslo např. s Prahou srovnávat, ale i tu se dají najít zajímavá místa, např. bývalá vojenská pevnost nad přístavem. Architektonickým unikátem je taky budova opery. Noc jsem strávil v bytě matky kamaráda, kterého jsem potkal při studiu v Kanadě a kterého jsem jel navštívit. Ráno jsem vyrazil na hlavní letiště v Oslu a se společností Norwegian vyrazil do Alty, daleko za polární kruh.

Alta ještě nebyla mou konečnou destinací, na letišti mě už čekal kamarád Erik a vyrazili jsme směr Lakselv, který byl ještě o 200 km dál. Tam jsem nechal většinu věcí a vyrazili jsme do přírody. Erik mi totiž řekl, že mě vezme na pár dní na ryby. To jsem ale ještě netušil, co mě čeká. Nejdříve nás čekala asi 15-20 km dlouhá cesta z nejbližší cesty. Jedním z prvních nemilých překvapení severu bylo to, že přes léto je tu neuvěřitelně velké množství komárů. Jsou všude kolem vás a po stovkách. Držíte je od těla jen s vypětím všech sil a za použití litrů repelentů. Po cestě jsme potkali také Laponce, kteří stále žijí ve stanech původním způsobem života, jen koně vyměnili za čtyřkolky. V poslední třetině cesty jsme dostali do údolí řeky, ke které jsme směřovali. Je tam všude velké množství vody, takže v údolích se vytvářejí jezírka, mokřady a močály. Na sucho v botech jsem brzo rezignoval, někdy to ale prostě dál nešlo. Když se Erik propadl po kolena do bahna, prohlásil, že tudy to není bezpečné a museli zvolit jinou cestu. Do toho tisíce komárů, jejichž počet se v těchto místech výrazně zvedl a vadil už i fyzicky (lezl do očí, nosních dírek, uší… repelent, nerepelent). Třešničkou na dortu celé cesty bylo prození se přes metr hlubokou, prudkou a extrémně studenou řeku. Nemohl jsem se dočkat, až rozděláme stan, což bylo jediné útočiště před komáry. Mimochodem do cíle jsme dorazili asi ve tři v noci. To je výhoda severu, je tam přes léto 24 hodinový den, takže nejste limitovaní tmou.

Následující čtyři dny jsme rybařili na řece a jedli to, co jsme si ulovili (věřte, že rybí maso teď nějakou dobu v mém jídelníčku nebude mít místo 🙂 ). Všechno bylo fajn, užíval jsem si život bez počítačů a bez elektřiny celkově. Vypůjčil jsem si taky moskytiéru, která mi pomáhala zvládat komáry. Navíc nonstop světlo nám umožňovalo dělat cokoliv kdykoliv, takže jsme spali několikrát denně v kratších intervalech a chodili rybařit třeba v noci. Šance něco ulovit totiž dost výrazně kolísala s počasím. Pokud začal vát studený vítr ze severu, nezbylo nic jiného než zalést do stanu a čekat. Čtvrtý den jsem bohužel dostal otravu z jídla (pravděpodobně z toho mála, co jsme si donesli a co už bylo za ty čtyři dny chycené). První den jsem prozvracel a dostal průjmy a věřte mi, že odbíhat na záchod v přírodě, kde jsou tisíce komárů, fakt není zábava. Dva dny jsem nic nejedl a potom jsem musel absolvovat dlouhou cestu nazpátek. Aby toho nebylo málo, začalo pršet, přišel silný vítr a teplota spadla pod pět stupňů. Po šesti dnech v divočině jsem si začal vážit výdobytků civilizace, jako jsou teplá sprcha, postel, nebo splachovací záchod. Celou dobu jsem žasl, jak všechno zvládají další dva Noři, kteří s námi na výletě byli. Až zpětně jsem se dozvěděl, že jsou členy elitních jednotek norské armády.

První pstruh!
Další várka postřehů příště!