O víkendu jsem instaloval nový systém i na posledním počítači v domácnosti, na kterém běželo Ubuntu. Bylo tam již delší dobu nepodporované Ubuntu 9.10, protože žádná distribuce po něm neměla obstojnou podporu GMA500. To se změnilo s jádrem 3.3, které je ve Fedoře 17, takže jsem přeinstalovával.
Dostal jsem se tak do své post-Ubuntu éry. Jsem jedním z těch, kteří potvrzují pravidlo, že většina těch, kteří s Ubuntu začínají, skončí jednoho dne u jiné distribuce. Já jsem s Ubuntu nezačínal. První distribucí, která mě trvale udržela u Linuxu, byl Mandrake 10.1 na přelomu let 2004 a 2005. Nicméně již v roce 2006 jsem přesedlal na Ubuntu, které v té době nejlépe podporovalo hardware na mém notebooku, a vydržel u něj téměř pět let. Po většinu té doby převládala spokojenost. Bohužel zhruba před třemi lety se vydalo Ubuntu směrem, který se mi příliš nelíbí. Poslední kapkou bylo rozhodnutí, že výchozím prostředím se stane Unity. To byl důvod, proč jsem zhruba před rokem začal přesedlávat na svých počítačích na Fedoru.
Naše cesty se tedy definitivně rozešly, ale to neznamená, že bych měl začít na Ubuntu házet špínu, jak je v poslední době módní. Můžu k němu mít výhrady, kvůli kterým ho osobně nepoužívám, ale považuji ho za legitimního člena open-source ekosystému, který Linuxu celkově pomáhá. Třeba tím, že přetahuje hodně lidí z Windows.
Napsat komentář