V dobách, kdy instant messagingu v ČR neochvějně kralovalo ICQ, jsme si minimálně v kruzích open-source lidí přáli, aby jej nahradilo něco technicky lepšího, otevřenějšího. Jednu dobu to vypadalo nadějně, ale po deseti letech jsme skončili v jiném monopolu, ještě horším, monopolu Facebooku.

Nedávno jsem se zkoušel zase po dlouhé době přihlásil do ICQ, abych se podíval, jestli to ještě někdo z mých tehdejších kontaktů používá nebo už to je úplně mrtvá věc. Zjistil jsem, že účet už není aktivní. ICQ před rokem a půl přešlo na identitu založenou na telefonních číslech a staré účty s tím asi skončily. Definitivně tak pro mě umřelo něco, co mělo ještě před deseti lety v ČR monopolní postavení.

Účet u ICQ jsem si založil někdy na přelomu tisíciletí, kdy jsem domů dostal připojení k Internetu. V roce 2007 jsem se ho rozhodl ho opustit. Ještě v roce 2009 jsem měl potřebu napsat na blog o tom, že na ICQ pořád nejsem a že funguju. Dnes, kdy po ICQ neštěkne už ani pes, to zní dost zvláštně, ale opustit tenkrát ICQ se rovnalo dnešnímu opuštění Facebooku, něčeho, co používají všichni kolem vás.

Tenkrát byl mezi příznivci open source populární Jabber založený na protokolu XMPP. Byl otevřený, decentralizovaný, bezpečnější. Tenkrát jsme doufali, že se prosadí na úkor uzavřených služeb se špatnou bezpečností, jako bylo ICQ.

Jednu chvíli to vypadalo nadějně. XMPP nasadil Google pro svůj Google Chat (dokonce umožňoval propojení s ostatními servery), poté i Facebook pro Facebook Chat (i když ti propojení s ostatními servery neumožňovali). Tenkrát se zdálo, že jednotlivé IM služby by mohly mít společný základ, mít vlastní nadstavby, UX, klienty, ale být aspoň na základní komunikační úrovni kompatibilní s ostatními, že si svobodně vyberete službu, která vám bude vyhovovat, ale pořád zůstanete v kontaktu s přáteli bez ohledu, co si vybrali oni. Jako to máme u emailu.

Dnes víme, že se vývoj ubíral zcela opačným směrem. Vznikla řada nekompatibilních služeb, které jsou ještě uzavřenější než ICQ, protože to aspoň umožňovalo připojení z klientů třetích stran, byť neoficiálně. Dnes si většinou bez oficiálního klientu neškrtnete. Inovovat si na vlastním písečku bez ohledu na jakékoliv standardy je totiž výrazně jednodušší a rychlejší. Jabber/XMPP funkčně zamrzl někde v polovině minulého desetiletí. Dnes populární IM služby jsou funkčně už úplně někde jinde.

Před pěti lety jsem si uvědomil, že s Jabberem jedu na mrtvém koni, a z těch nastupujících služeb si vybral Telegram. Je to sice centralizovaná služba, ale s otevřeným protokolem a open-source klienty, které jsou dostupné pro všechny možné platformy. Navíc není jejich byznys modelem prodej dat uživatelů.

Telegram se dost rozšířil v open-source kruzích. Najdete tam komunitní skupiny (třeba ta Fedory má 3 tisíce členů), konference mají skupiny pro komunikaci mezi návštěvníky. Na rozdíl od Jabberu to ale není jen o open-source lidech. Je třeba dost populární mezi fotbalovými fanoušky. Je populárnější, než Jabber kdy byl, protože na rozdíl od něj je kvalitní taky v oblastech, které neoceňují jenom ajťáci – má řadu užitečných funkcí, je pohodlný, jednoduše se používá, prostě funguje. Nicméně pořád jsou to takové zájmové bubliny. Jestli bych si troufl odhadnout, tak si myslím, že ho má tak každý desátý uživatel těchto služeb, což není málo, ale zároveň ne dost na to, aby se dal považovat za dostatečně rozšířenou IM službu. Těmi jsou ve skutečnosti v ČR pouze dvě: Messenger a WhatsApp. Obě patří Facebooku.

Asi pořád o cosi rozšířenější je Messenger díky uživatelské základně Facebooku. Používám ho v omezené míře i já s lidmi, kteří nemají Telegram. Bohužel u něj platí to samé, co u Facebooku: dolují z něj data, aby je mohli prodat inzerentům (a nejen jim). Jestli to u sociální sítě jsem ještě ochotný nějak tolerovat, u instant messagingu plného důvěrných zpráv ne.

Jednu osobní zkušenost s tím, jak Facebook doluje informace z Messengeru, mám asi půl roku starou. Připravovali jsme svatbu, ale nikde na Facebooku apod. jsem o tom nepsal. Pak jsem několika lidem v soukromých zprávách v Messengeru poslal pozvánku a tou ránou mi začaly vyskakovat reklamy na produkty spojené se svatbou.

Lidi si používání podobných služeb obhajují tím, že jim to je stejně jedno, protože nemají co skrývat. To je však obrovský omyl. Každý má co skrývat. A teď nemyslím nic v trestněprávní rovině, ale prostě informace, u kterých je pro vás nevýhodné, aby je věděl někdo jiný.

Podle klasické ekonomie je jednou z nedokonalostí trhu (něco, co volný trh v relevantním horizontu nedokáže sám vyřešit) asymetrie informací. Ta nastává v momentě, kdy jedna ze stran obchodního vztahu má mnohem lepší informace než druhá. Ta toho může zneužít ve svůj prospěch a přetáhnout výhodnost kontraktu na svoji stranu. Celý trh se pak nachází v neoptimálním stavu.

A právě služby, která dolují vaše soukromá data, vytvářejí obrovskou asymetrii informací mezi vámi a jejich inzerenty. Ti vás tak znají daleko lépe než vy je a dokážou vámi dokonale manipulovat. Zvlášť když znají vaše preference, obavy, strachy. A není už potom podstatný rozdíl v tom, jestli pracují přímo s vaším osobním profilem nebo malou vyhraněnou skupinou, do které spadáte. Bohužel jak ukazuje příklad Cambridge Analytica, manipulaci na této asymetrii informací funguje dokonale i v politice a pak má na svědomí osudy celých zemí.

Možná nemáte co skrývat ve smyslu toho, že si v Messengeru nedomlouváte nákup drog nebo daňový podvod, ale i tak máte v rukou pořád hodně karet, které byste neměli ve svém vlastním zájmu odkrývat.

WhatsApp sice taky patří Facebooku, ale zatím na tom v tomto ohledu není tak špatně. Zprávy jsou totiž end-to-end šifrované, takže Facebook (zatím) sbírá jen metadata, tedy kdo s kým atd. U WhatsAppu mu totiž na rozdíl od Messengeru odevzdáváte seznam kontaktů s telefonními čísly, což se náramně hodí k doplnění informací, které o vás luxuje v jiných svých službách.

Největší problémem WhatsAppu je ale bezpečnost. Historie jeho bezpečnostních problémů je u služby takového významu až děsivá. Jen za minulý rok v něm bylo odhaleno hned několik zásadních bezpečnostních chyb. A ta historie se vine od samého počátku. Osobně si myslím, že je asi v DNA společnosti, kde bezpečnost očividně nikdy neměla nejvyšší prioritu. Nešifrované zprávy posílané v plaintextu bych si dokázal představit u služby z dřevních dob IRC a ICQ, ale sakra ne u služby, která vznikla v roce 2009 (a která tak fungovala ještě v roce 2012). Z tohoto pohledu se tomu neustálému přísunu bezpečnostních průšvihů vlastně nemůžu divit.

Přes 15 lety jsme lamentovali, že ICQ není bezpečné, ovládané jednou firmou, uzavřené… ICQ už tu nemáme, zato jsme skončili u služeb, které jsou obě uzavřené, obě ovládané jednou firmou, a z nichž jedna doluje z vašich důvěrných zpráv informace, které následně prodává, a druhá má šílený bezpečnostní kredit. Můžeme si pogratulovat 🙂