Dnes volně navazuji na článek Jak jsem si dovezl auto z Německa, který jsem napsal před téměř deseti lety a který za tu dobu nasbíral 8,5 tisíce přečtení. To ho řadí mezi pět nejpopulárnějších článků na tomto blogu. Tentokrát se zaměřím na čerstvou zkušenost s dovozem elektroauta z Německa. Proces se výrazněji neliší, ale přece jenom se pár věcí za těch deset let změnilo a pár věcí je specifických čistě pro elektroauta.

Proč elektroauto

Nákup elektroauta jsme měli v plánu už několik let, ale pořád jsme jej odkládali, protože se jedná přece jenom o velkou investici. Jinak nám dává velký smysl. Doma máme fotovoltaiku s velkými přebytky elektřiny, které prodáváme za drobné do sítě. Mohli bychom tak velkou část roku jezdit prakticky zadarmo. Navíc drtivou většinu jízd máme po Brně do 15 kilometrů. To se ani spalovací motor nestačí ohřát a jezdíme skoro pořád se studeným a motor trpí.

Jako městské auto jsme doteď měli BMW 116i, které jsem si před těmi deseti lety dovezl z Německa. Za poslední roky jsme ale do jeho servisu dali vysoké desítky tisíc. Před dvěma lety odešlo turbo a svíčky, což byla oprava za 70 tisíc, před půl rokem začala téct chladící kapalina a to jak na potvoru v místě, že se musela vymontovat převodovka, aby se tam mechanik dostal. Při opravě zjistil, že spojka je taky zralá na výměnu. Olej se musel kvůli krátkým trasám měnit nejméně jednou do roka. A když jsem před měsícem v garáži našel pod autem louži oleje, pohár přetekl a já ze dne na den došel k tomu, že už to elektroauto prostě koupíme.

Elektromotoru je totiž prakticky jedno, jestli jede kilometr nebo sto. Měníte v něm jen prachové filtry a chladící kapalinu jednou za čas. Největším problém u elektroaut je dojezd, ale u městského auta není vůbec limitující. Vždyť my měli s předchozím autem problém ujet 40 km vkuse, jak nám doporučoval mechanik. V městském provozu má elektroauto díky rekuperaci také nejnižší spotřebu. Je to zkrátka ideální městské auto.

Proč z Německa

Před deseti lety jsem psal, že trh s ojetinami do tří let je v Německu podstatně větší. U elektroaut to platí dvojnásob. Trh s ojetými elektroauty je u nás pořád opravdu malý. Elektromobilita v Německu je někde úplně jinde a počet elektroaut v provozu mnohem vyšší, od toho se odvíjí i velikost trhu s ojetinami, nabídka a ceny.

Pokud u nás narazíte na mladou ojetinu elektroauta, jedná se velmi často stejně o dovoz z Německa, ke kterému si prodejce přirazil zhruba 10 %. Další možností je použít nějakou službu, která vám auto z Německa doveze. Počítejte ale s nákladem ve výši desítek tisíc.

Na Mastodonu se mě někdo zeptal, proč jsem nepoužil Carvago. Zkusil jsem si tam najít nějaké elektroauto a poplatek za službu dovozu byl 18 tisíc, což není moc. Zároveň jsem si ale všiml, že cena je o 40 tisíc vyšší než přímo u prodejce v Německu. Ve výsledku tak cena za službu není 18, ale 58 tisíc. A to už je částka, za kterou má smysl si to dovézt sám.

Carvago mě pobavilo i zárukami. Dávalo totiž možnost vrátit auto do 14 dní bez udání důvodu a záruku na něj 6 měsíců a prodávalo to jako nějakou přidanou hodnotu. Když ho kupuji napřímo, můžu jej vrátit bez udání důvodu do měsíce a záruka na něj je jeden rok (což je myslím snad i zákonná povinnost).

Kde hledat

Stejně jako před 10 lety i nyní platí, že největší nabídku naleznete na webech mobile.de a autoscout24.com. Pokud si vyberete auto, můžete prodejce kontaktovat přes formulář a potom pokračovat v komunikaci přes email nebo telefon.

I tentokrát jsem se držel toho, že jsem hledal auto pouze u oficiálních dealerů a ideálně v programu ojetin, které mají záruku přímo od výrobce. Takto jsme nakonec vybrali Audi Q4 e-tron u oficiálního dealera Audi v Rothu v Bavorsku. Auto mělo 2,5 roku, najeto 32 tisíc km a prodávalo se v přepočtu za 620 tisíc. Nové se přitom prodávalo za 1,1-1,2 milionu. Myslím, že tady pomohla dotace, s kterou bylo auto v Německu pravděpodobně pořízené a která se promítla i do ceny ojetiny. České pojišťovny podle stáří a nájezdu cenu odhadly na 750 tisíc.

Domlouvání s prodejcem

Komunikace s prodejcem probíhala převážně po emailu. I když na stránkách indikovali, že umí anglicky, nebyl jsem si jistý, jak moc dobře, takže jsme si vyměňovali zprávy dvojjazyčně. Zprávu jsem vždycky napsal anglicky a potom ji pomocí DeepL přeložil do němčiny a poslal obě varianty.

Když jsem si vezl auto z Německa poprvé, jel jsem si ho nejdříve prohlédnout a až potom jsem se pro prodej rozhodl. Jenže na místě jsem zjistil, že hledím na prakticky nové auto, na kterém nejde ani pořádně poznat, že bylo používané. Vybrané Audi se z fotek jevilo úplně stejně. Navíc stejně jako předchozí BMW se prodávalo v rámci programu garantovaného přímo výrobcem (v tomto případě Audi Approved Plus), kde máte roční záruku přímo od výrobce a do měsíce můžete auto vrátit bez udání důvodu. Řekl jsem si, že mi tak dlouhá cesta v takovém případě za osobní prohlédnutí předem nestojí.

Na elektroautě je stěžejní stav baterie. Jak jsem se ale dozvěděl, u těchto nových ojetin ho prodejci běžně neuvádějí. Prostě mi řekli, že na baterii dává záruku přímo Audi po dobu 8 let nebo 160 tisíc km a pokud by zdegradovala rychleji než stanoví záruka, vymění mi ji. Rozhodl jsem se to akceptovat s tím, že pokud bych pojal podezření, že má auto citelně sníženou kapacitu baterie, nechám udělat diagnostiku a případně auto v měsíční lhůtě vrátím. Tohle podezření jsem naštěstí během prvních týdnů provozu nepojal. Baterie se zdá být pořád hodně blízko své původní kapacitě, takže se budu dál spoléhat na záruku Audi. Platit mi bude ještě necelých šest let.

Poté, co jsme se na koupi domluvili, mi poslali rezervační smlouvu, kterou jsem podepsal elektronickým podpisem, ale stačila jim i varianta „vytisknout, podepsat, naskenovat a poslat zpět“. Auto nebylo k dispozici okamžitě. To platilo i u BMW a počítal jsem s tím i tady. Po rezervaci totiž ještě prochází velkou technickou kontrolou a dalším mokrým čištěním. Zhruba po dvou týdnech mi došla zpráva, že je auto připravené, s fakturou k proplacení.

Minule jsem auto platil hotově, ale tentokrát jsem preferoval platbu převodem. Přece jenom doba pokročila a jedná se o ještě vyšší částku, kterou se mi v hotovosti do Německa vozit opravdu nechtělo. Jinak ale v Německu doteď neplatí žádný limit na platby v hotovosti. Jen u částek vyšších než 10 tisíc musí ověřit totožnost a vytvořit z platby záznam. Platil jsem z Revolutu, kde už jsem měl připravené peníze v eurech. SEPA platby už jsou dnes i přeshraničně zpravidla okamžité, takže je to i nejrychlejší způsob zaplacení. Druhý den mi prodejce potvrdil, že platbu přijali a že mám dát vědět, kdy si ho dojedu vyzvednout.

Na německé straně

Domluvili jsme se na termínu už za dva dny. Kolega a kamarád Jarda Řezník se nabídl, že mě tam svojí teslou zaveze. Na veškeré papírování jsem chtěl mít celý den pro případ, že by nastaly komplikace, takže jsme vyrazili den předem a přespali u hranic. Ráno jsme pokračovali a k dealerovi v Rothu jsme dorazili před devátou.

Změnou oproti minule bylo to, že auto už bylo odhlášené a nemělo značky. Nemohl jsem si ho tedy vyzvednout hned, ale musel jsem ho jet nejdříve zaregistrovat k převozu a pak se pro něj vrátit. Minule se mnou jel na úřad člověk od dealera, který sice neuměl anglicky, takže se mnou se domlouval rukama nohama, ale zase se domluvil s místními a věděl, jak to chodí. Tentokrát mi už předem řekli, že se mnou na úřad nemůže nikdo jet a musím si to vyřídit sám. Vzhledem k tomu, že mé schopnosti komunikovat v němčině se blíží nule, byl jsem z toho trochu nervózní.

Dopravní odbor v Rothu vyžadoval rezervaci online. Naštěstí termíny měli i den předem, takže rezervace nebyl problém. Jen první volný časový slot měli až ve 13:00. Postup na úřadě je následující: nejdříve si musíte v pojišťovně sjednat pojištění, poté jít na dopravní auto přihlásit k vývozu. Poté opět do pojišťovny nechat vyrobit převozní značky a s nimi zpátky na dopravní, aby na ně dali nálepku. Výhodou je, že pojišťovna se zpravidla nachází hned vedle dopravního, takže sice musíte chodit sem tam, ale moc se nenachodíte.

Paní v pojišťovně uměla slušně anglicky a pojištění na 15 dní za 89 eur jsem měl během chvilky sjednané. Bylo pořád sotva po deváté, tak jsem se jí zeptal, jestli nebude problém, když půjdu na dopravní už nyní, ačkoliv registraci mám až na 13:00. Prý je to úplně v pohodě. Na dopravním jsem si vystál asi 15 minut frontu. Úřednice na přepážce taky uměla slušně anglicky. Navíc to ani nebylo náročné na komunikaci. Stačilo říct, že chci exportovat auto, dát jí všechny dokumenty a už věděla, co má dělat.

Jediná menší komplikace nastala, když mě poslala zaplatit správní poplatek 35 eur do pokladny, která ale nepřijímala karty. Že to s přijímáním karet v Německu není žádná sláva, jsem věděl a byl jsem na to připravený. Dopředu jsem si zjistil, že hned vedle vchodu do dopravního je bankomat, takže v případě potřeby hotovosti můžu zajít tam. Na pojišťovně šlo vše platit kartou, kvůli správnímu poplatku jsem musel vybrat.

V jeden moment mi ještě řekla, že musím zaplatit daň a poslala mě do pojišťovny, kde ji můžu zaplatit na místě. Pak ale za mnou doběhla, že si neuvědomila, že je to elektroauto, které je od daně osvobozené. Jak byly papíry připravené, poslala mě s papírkem, na kterém bylo číslo pro převozní značky, opět do pojišťovny, kde je paní za 22 eur* vyrobila. Potom jsem se vrátil k přepážce, dostal na značky nálepku úřadu, papíry k vozu a tím bylo papírování na německé straně vyřešené. Netrvalo to všechno ani hodinu a po desáté dopoledne jsme se vraceli k dealerovi pro auto.

* Menší poznámka k německým přepravním značkám: k dispozici jsou dva druhy. Se žlutým pruhem platí jen 5 dní a jsou určené k vnitrostátnímu převozu, ale tolerované jsou i u nás. S červeným pruhem jsou určené k mezinárodnímu převozu, délka jejich platnosti je podle sjednaného pojištění, v mém případě 15 dní, ale může to být až měsíc. Tehdy i tentokrát jsem volil značky s červeným pruhem, ta flexibilita a jasný právní status za těch pár desítek eur navíc stojí.

Samotný převoz

U dealera jsme nám ještě udělali kafe, nasadili značky na auto a po seznámení s autem na parkovišti jsme mohli vyrazit směr domov. Protože chceme auto používat především na kratší jízdy, pořizovali jsme model s nejmenší baterií (55 kWh), což při dlouhých jízdách vyžaduje určité plánování, zvlášť když jste elektroauto před tím nikdy neměli a pořádně nevíte, jakou má reálně spotřebu. Před cestou jsem slyšel informace, že má e-tron údajně na dálnici žrát až 25 kWh/100 km, což by vyžadovalo zastavovat alespoň každých 150 km. Naštěstí realita byla citelně lepší, informace se týkaly staré generace.

Auto s lehkou nohou (115 km/h) spotřebovávalo na dálnici 17-18 kWh/100 km. Dealera jsem dopředu požádal, aby mi auto nabili na 100 %. První zastávku jsme kvůli obědu udělali už po zhruba 100 km, kdy jsem měl baterii pořád na 60 % a dobil na 80 %. Před hranicí jsem si uvědomil, že jsem v Rothu zapomněl objednat českou dálniční známku, takže jsem zastavil na hraničním odpočívadle a rychle ji koupil. Jen mě trochu zmátlo, že webová stránka nenabízí kategorii pro vozidla s převozními značkami. Tak jsem prostě vybral zemi registrace Německo a zadal písmena a číslice z převozních značek, i když počtem neodpovídají typické německé SPZ, a doufal, že je to v pořádku.

Další nabíjecí zastávka byla u Ionity v Berouně po 170 km. Nabití baterie kleslo na 20 % a dobíjel jsem opět na 80 %, což zabralo zhruba půl hodiny. Jelikož jsme se s Jardou od sebe oddělili, musel jsem nabíjet bez registrace a 1 kWh mě stála 21 Kč. Nejvyšší cena, jakou jsem zatím platil, ale říkal jsem si, že pro jednou to nevadí. Poslední zastávku jsem dělal ve Vystrkově u Humpolce. Nebylo ještě vyloženě nutné nabíjet, ale čekal tam na mě kolega, který se chtěl na auto podívat.

Do Brna jsem dorazil kolem osmé večer. Po třech nabíjeních, ale zvládl bych to i se dvěma. Nakonec ta jízda s takto malou baterií nebyl takový problém, jak jsem si původně myslel. Po 150-200 km jsem stejně měl potřebu si udělat krátkou přestávku a místo obvyklé čtvrthodiny jsem se prostě zdržel o deset minut déle. Mnohem větší problém byla šílená doprava poslední pracovní den před Velikonoci.

Postřehy z cesty jsem psal průběžně na Mastodonu, takže více informací z cesty naleznete tam.

Na české straně

Pořád platí, že abyste mohli vozidlo v ČR zaregistrovat, musíte mít nejdříve sjednané povinné ručení a provedenou evidenční kontrolu dovezeného vozu na STK (u vozů do 4 let stáří není pořád potřeba technická kontrola). Povinné ručení jsem sjednal na dálku s finančním poradcem s tím, že se do něj zatím umístil jen VIN kód a až později i registrační značku, a na STK jsem byl objednaný hned na první pracovní den po Velikonocích. A tam nakonec bylo největší drama celého příběhu.

Do čekárny za mnou totiž došel mechanik s tím, že nemůžou najít VIN. Vzhledem k tomu, že jsem kupoval auto od oficiálního dealera se zárukami přímo do Audi, vystačil jsem si se zkontrolováním VIN na předním skle. Primární VIN vyražený na karoserii byl u BMW vždy na nějakém hodně viditelném místě, takže mě ani nenapadlo se vyptávat, kde ho najdu. V STK ho ale na žádném obvyklém místě nemohli najít. Nakonec jsem musel volat prodejci do Německa, ten sám nevěděl, takže běžel za mechaniky na dílnu a až ti věděli, že je to pod kobercem v zadní části kufru.

Termín pro zápis vozu jsem měl na dopravním za další dva dny. Tam jsem potřeboval doklad totožnosti, technický průkaz z Německa, doklad o vyřazení z evidence/vydání přepravních značek v Německu, certificate of conformity, dokument z evidenční prohlídky, zelenou kartu. Naopak po mně nepožadovali žádné dokumenty o pořízení auta (kupní smlouva, faktura). Nemusel jsem ani nic platit. Auto je mladší čtyř let, takže osvobozené od správního poplatku a značka EL je také zdarma. Jen jsem čekal, že značky dostanu na počkání jako minule, ale řekli mi, že si pro ně mám dojít druhý den.

Nakonec ještě musíte pojišťovně, u které máte sjednané povinné ručení, nahlásit novou SPZ. Já jsem ji posílal i do Německa, protože ji potřebují pro vystavení certifikátu záruky od Audi.

Příští servis mám nastavený až za dva roky, kdy by se měly měnit prachové filtry a chladící kapalina. To je vlastně vše, co se u elektroauta pravidelně mění. Brzdové destičky se díky velmi nízkému opotřebení mění klidně jednou za život auta.

Náklady

Celá sranda mě vyšla na tyto peníze:

Náklad	Částka
Ubytování	1048 Kč
Nabíjení (obě auta, cesta tam i zpět)	3051 Kč
Správní poplatek v Německu	875 Kč
Pojištění pro převoz	2225 Kč
Převozní značky	563 Kč
10denní dálniční známka	290 Kč
Evidenční kontrola	1080 Kč
Celkem	9132 Kč

Cenu nového povinného ručení jsem do nákladů nedával. Platil bych ho stejně i se starým autem a s novým je dokonce o něco levnější. Minule jsem náklady vyčíslil na 5400 Kč, ale to jsem do nich nepočítal náklady na cestu a nepotřeboval jsem ubytování. Ve výsledku byly nyní dokonce o něco nižší. Evidenční kontrola sice zdražila z 500 Kč na víc než dvojnásobek, ale pojištění pro převoz na 15 dní bylo tentokrát levnější (89 vs 119 eur), zlevnily také převozní značky (22 vs 34 eur) a v ČR jsem nemusel platit za nové značky 800 Kč.

I tentokrát můžu konstatovat, že proces dovozu je tak jednoduchý, že ho zvládne i člověk, který není od fochu. Pokud si na to sami netroufáte, vznikla za poslední roky řada služeb, která vám to zajistí. Nemusí to být přímo celkem drahé Carvago, které vystupuje jako prostředník. Služby dovozu stojí typicky kolem 30 tisíc (v tom ale nemusí být zahrnuté všechny poplatky). O dovoz se vám postarají a nabídnou i další služby navíc jako prověření ojetiny technikem apod. Ale v případě nových ojetin se zárukou přímo od výrobce si myslím, že to není potřeba. Já osobně preferuji si to zařídit ve vlastní režii, mám vše pod kontrolou a ještě ušetřím.