Loni v lednu jsem si vzal předsevzetí, že omezím používání Twitteru a Facebooku. Jak se na toto rozhodnutí po více než roce dívám?
Na začátek musím říct, že používání Facebooku jsem výrazně omezil, ale používat jsem ho nepřestal. Na počítači ho nenavštěvuji vůbec, na mobilu mám nastavený limit 15 minut denně, který mi většinou s rezervou stačí.
Facebook dnes považuju za pro mou mentální pohodu víceméně neškodnou síť. Obsah, který by mně vyloženě hnul žlučí, tam vidím minimálně. Přetransformoval se do druhého Tiktoku. Na zdi už dnes nejsou příspěvky od přátel, ale virální videa, u kterých můžete zabíjet čas. Pak jsou tam ještě různé komunity. Ty mají svoji hodnotu. Bohužel čím větší, tím víc jsou ukřičené. Jsem členem skupiny o fotovoltaických elektrárnách. Ta dnes má 50 tisíc členů a už tam dnes moc raději nechodím, ale skupina o tepelných čerpadlech má necelé 4 tisíce členů a stále převažují hodnotné rady a konstruktivní diskuse nad štěkáním.
Twitter jsem odstřihl úplně. Nejdříve jsem nastavil limit mobilní aplikaci, pak ji odinstaloval a loni v lednu se z Twitteru kompletně odhlásil. V červnu jsem se nakonec dopracoval k úplnému smazání účtu. Byly tam FOMO obavy. Vybudoval jsem si tam za 13 let skupinu více než 1000 followerů, smazání účtu je nevratné, co když se budu chtít někdy vrátit a někdo mi ten handle vezme atd.
Nakonec jsem si řekl, že už s tou sítí nechci mít nic společného. Ani ten neaktivní účet. Navíc lidi to mátlo. I když jsem měl v profilu jasně uvedené, že účet je neaktivní, pořád mě tam někdo označoval, aniž by věděl, že nebudu reagovat a pravděpodobně si to ani nepřečtu.
Od smazání účtu uběhl už skoro rok a žádná lítost nad tím krokem se nedostavila. Naopak to s ročním odstupem hodnotím jako nejlepší krok, který jsem pro své duševní zdraví udělal. Dlouhodobě jsem měl pocit, že mi Twitter přináší více negativních než pozitivních emocí. Jeho algoritmy fungují na principu živení naštvanosti. Ve feedu se vám můžou zobrazovat příspěvky od lidí, s kterými souzníte, ti ale často komentují věci, které vás naštvou. A není to jen můj pocit, ale dokazují to i studie. Úroveň komentářů a komunikace mezi uživateli je pak kapitola sama o sobě.
Hlavním problémem většiny lidí, kteří se snaží opustit Twitter, je to, že jako alternativu hledají opět Twitter, jen bez té toxicity z posledních let. Jenže Twitter je jen jeden. Neexistuje žádný další, který by ho dokázal dokonale nahradit.
Já jsem za něj náhradu nikdy nehledal, proto jsem nemohl být zklamaný, že jsem ji nikde nenašel. Nikdy jsem si nemyslel o Mastodonu a spol., že by dokázaly Twitter nahradit. Je to jiný svět se svými specifiky, který si žije svým životem. Základem úspěšného opuštění Twitteru je být smířený s tím, že ho opustíte bez náhrady. Přesně s tímhle jsem do toho šel. Pokud na vás má něco převážně negativní dopad, už jen prosté ukončení bez náhrady je pozitivním krokem.
A to je taky to, co se děje ve větším měřítku. Twitteru ubývají uživatelé a klesá jejich aktivita, i když se síť snaží vytvářet zdání o opaku. Ale zároveň významně neroste žádná jeho alternativa a lidi žehrají, že když už se někdo přesune třeba na Mastodon, není tam tak aktivní. To je zaprvé logické, protože tam nejsou zabudované návykové temné vzorce, a za druhé to jako negativum nevidím. Jestli výsledkem úpadku Twitteru je to, že lidi tráví méně času na sociálních sítích, je to dobrá zpráva.
Napsat komentář