Apple včera uvedl první notebooky s ARM procesorem. Mnozí to považují za zásadní milník na cestě z éry osobních počítačů, které jsou spjaté s architekturou x86. Je super, že někdo uvedl ARMové chipsety, které jsou plně konkurenční s tím nejnovějším, co nabízí architektura x86 (i když je asi dobré si počkat na nezávislé benchmarky, protože marketingové materiály toho snesou hodně). Z tohoto trendu celkově mám ale smíšené pocity.

Architektura x86 se prosadila díky otevřenosti. IBM ji licencovalo dalších výrobcům, vznikl ekosystém s hardwarovými komponentami řady výrobců a vzájemnou kompatibilitu držely standardy. To byla zlatá éra skládaných počítačů, která dávala uživateli obrovskou flexibilitu, co se týče složení jeho počítače.

Dnes tyto stolní počítače působí až archaicky. Zvláště kvůli jejich velikosti. Nicméně já se k něčemu takovému vrátil po 15 letech na noteboocích právě kvůli té flexibilitě. Zdědil jsem po taťkovi počítač, který byl pořízený v roce 2013. Vyměnil jsem grafickou kartu, přidal paměť, vyměnil HDD za SSD a dneska to je počítač, na kterém každý den pracuju, hraju hry a který pořád stačí a řadu dalších let stačit může (s dalšími případnými upgrady). Přitom kdyby to bylo uzavřené zařízení, kde jste v rukou dodavatele, tak už by byl na hraně kontrolovaného konce životnosti.

Tato flexibilita se začala postupně vytrácet s notebooky a zvláště s ultrabooky v posledních letech. Ty už jsou dnes po hardwarové stránce prakticky kompletně neflexibilní. Všechno je natvrdo přiletované k základní desce. Jednoduše nevyměníte prakticky nic. Selhání některé hardwarové komponenty se většinou řeší výměnou téměř všech vnitřností, což pozáruční opravy často posunuje do nerentabilního pásma.

Nicméně tyto ultrabooky si pořád udržují jednu podstatnou věc – pořád drží onu interoperabilitu a otevřenost vlastní hardwarovému ekosystému kolem x86. Můžete tedy vzít Windows nebo jakoukoliv distribuci Linuxu a s počítačem si poradí. Můžete narazit na nějakou nefunkční komponentu kvůli chybějícímu ovladači, ale to je tak asi vše.

Problém je v tom, že to, co bereme na x86 za samozřejmost, u ARMu samozřejmost není. Zkuste si vzít AOSP Android a nabootovat ho na libovolném mobilu. Když už budete mít to štěstí, že bude mít mobil odemčený zavaděč, tak velmi rychle pohoříte na chybějící fundamentální podpoře hardwaru.

Není divu, že poslední tablet, na kterém jsem bez problémů nabootoval Fedoru, bylo ExoPC z roku 2011 postavené na Intelu. Samozřejmě existují výjimky, není to nic, co by bylo v návrhu ARMu, ale prostě to je realita celého ekosystému, kde nějaká otevřenost a interoperabilita nikdy nebyla prioritou. Holt se to bere tak, že software je spojený s daným hardwarem. Udělají se ovladače pro konkrétní systém, který na tom má běžet, a ostatní mají smůlu.

Tímto provázáním softwaru a hardwaru se osobní počítače posunou směrem k ostatní spotřební elektronice. Prostě koupíte zařízení s určitým softwarem a ten používáte. Na TV vás taky nenapadne instalovat si jiný software.

Bohužel tím osobní počítače ztratí onu univerzálnost a uživatelé přijdou o flexibilitu a určitou svobodu. Počítače budou předmětem plánovaného zastarávání. Hodně lidí si stěžuje, že telefony s Androidem mají podporu jen několik let. A přitom je to přímý důsledek svázání softwaru s hardwarem, kdy dodavatelé hardwaru nejsou motivovaní, aby hardware podporovali déle, a uživatelé mají omezené možnosti, jak podporu prodloužit i bez ohledu na ně.

V rodině máme ThinkPady, které jsou i 11 let staré a pořád dobře slouží. ThinkPady jsou postavené tak, že si myslím, že vydrží i 20 let používání, takže to je jen o tom, jestli stačí výkonem a po menším upgradu paměti pořád běžným uživatelům stačí i ty více než 10 let staré. V momentě, kdy budete mít svázaný software s hardwarem, tyto počítače zastarají mnohem dříve. Apple poskytuje aktualizace macOS pro Macbooky cca po dobu 8 let a je taky možné, že to může být do budoucna ještě méně, protože u ostatních zařízení (iPhone, iPad) to je jenom 5 let. Po této době budete mít dvě možnosti: používat nepodporované a potenciálně nebezpečné zařízení nebo ho zahodit.

Zhruba do roku 2017 byly Macbooky víceméně standardní Intel notebooky. Mohli jste používat macOS, nebo na ně nainstalovat Windows či Linux a díky tomu prodloužit i jejich životnost. To se začalo měnit v posledních letech, kdy začal Apple přidávat proprietární komponenty jako T2 chip. Přechodem na vlastní chipset jakákoliv otevřenost končí úplně. U Macbooků ta otevřenost nikdy nebyla cílem, byl to jen vedlejší efekt toho, že používaly otevřenou hardwarovou platformu, takže to asi moc lidí nepřekvapí a nezarmoutí. Dá se ale čekat, že se podobným směrem posune celé odvětví.

Pro nás jako pro firmu je směr, kterým se Apple vydává, asi dobrý. Zaměřujeme se totiž na pracovní stanice v podnikovém prostředí a je čím dál zřejmější, že pro Apple tento segment není zajímavý a zaměřuje se víc na spotřebitelský trh. Pokud se tento trend ale rozšíří i do celého odvětví, tak to bude pro Linux neblahé. Existuje dnes sice tolik modelů s předinstalovaným Linuxem jako nikdy dřív, ale drtivá většina uživatelů se k němu dostane tak, že si ho nainstaluje na počítač, který si pořídilo s jiným systémem. Pokud ty počítače budou jako nové Macbooky nebo současné mobily a tablety, bude toto pasé.